Ibsenův Peer Gynt znovu v Martě – tentokrát v nové adaptaci
„Až jednou přijde správný čas, tak já se vládcem světa stanu!“ Peer Gynt patří světově k nejuváděnějším hrám Henrika Ibsena, takže není překvapivé, že jde o titul, který bude v brněnském divadelním Studiu Marta uveden už potřetí. 4. října 2023 bude mít ale premiéru ve zcela nové adaptaci a přebásnění.
„Když Henrik Ibsen v roce 1867 Peera Gynta napsal,“ vysvětluje dramaturg inscenace Vojtěch Balcar, „nebyl to zralý romantik obdivující národní kulturu, jak to může být někdy z prvního přečtení této hry vnímáno. Byl to spíš mladý satirik fascinovaný rodícím se realismem. A právě tak i toto veršované drama napsal. Mnoho narážek a významů je pro nás dnes ale téměř nemožné pochopit. A proto jsme se rozhodli pro úpravu, která byla vytvořena na základě překladu Josefa Vohryzka a Josefa Bruknera. Tato adaptace má zase vrátit na jeviště Peera Gynta mladého a hravého, ale také kritického, který navíc i zkoumá hlubiny lidské psychiky. A to vše v současném přebásnění.“
Tomu odpovídá také režie Michala Moravce. Ten inscenuje příběh chronického lháře a snílka pátrajícího po svém místě ve světě jako psychologické ohledávání osudu mladého, rozpolceného člověka, který touží po velkých věcech, ale je paralyzovaný množstvím rozhodnutí a jejich důsledků. Vytváří tak na jevišti pro titulní postavu divokou jízdu bohatým světem oscilujícím mezi snem a skutečností. Tomu napomáhá také hudba Pavla Čeňka Vaculíka, která pomocí důmyslné práce s hudebními motivy a prostorovým zvukem nejen vytváří atmosféry, ale slouží i jako samostatný narativní princip.
Variabilní scéna Michala Spratka za využití jednoduchých prostředků umožňuje rychlé a velké změny, jaké Ibsenovo původně knižní drama předepisuje. Na scéně se nachází náznak jednoduchého pokoje s dřevěným obložením, který se v pozadí otevírá do prostoru inspirovaného norskou přírodu s horami a jezerem. Přestavbami se pak snadno přesouváme z interiéru do exteriéru, z Norska do celého světa, ale také z reality do snu.
Barevně minimalistickou scénu doplňují výrazné kostýmy Zory Davidové. Ty jsou koncipovány tak, aby jednotlivé části hry tvořily jasné výtvarné obrazy s odlišným módním stylem, ale i barevnou paletou. Kostýmy jsou využity také pro propojení postav pojednávajících o určitých motivech, a to například za použití různých materiálů jako jsou kožešiny nebo vlna. Tím kostýmní výtvarnice napomáhá zpřehlednění v množství postav, protože se v inscenaci vyskytuje přes sedmdesát figur.
Ty ztvární kompletní patnáctičlenný absolventský ročník z Ateliéru činoherního herectví Aleše Bergmana. Herci se tak představí v celé škále charakterů odlišných povah, žánrů i hereckých stylů. V inscenaci se totiž pracuje jak s civilním herectvím v realistických pasážích, tak ale třeba také se stylizovaným projevem ve snových scénách.
