Zářijové novinky knihovny Divadelního ústavu
Nedávno jsme pro knihovnu získali zajímavý konvolut knih z oblasti tance, z něhož vám několik kousků dnes představíme.
Katalog Knihovny Divadelního ústavu
Jednou z knih je vzácná dvojjazyčná publikace ze švédského Tanečního muzea s názvem Anna Duncan: I Isadoras fotspår (In the Footsteps of Isadora). Americká průkopnice moderního tance Isadora Duncan se na začátku 20. století snažila svým uměním vrátit tanec k přírodě a k emocím. Ona a její žačky tančily v přírodě – na louce i na mořském břehu, tančily zuté a v rozevlátých řízách. Isadora však podnikala i úspěšná turné po Americe i Evropě a svým novátorstvím okouzlovala publikum navyklé v oblasti tance na silně stylizovaný balet. Isadora musela být velmi charismatická bytost a jako zjevení působila jak na významné muže, tak i na mladé dívky, mezi nimiž získala spoustu žaček. Vychovala si tak skupinku nejbližších spolupracovnic, které si říkaly Isadorables, dokonce později přejaly její příjmení. Jednou z nich byla i Švýcarka Anna Denzler (později nazývaná Anna Duncan).
V naší nově získané knize najdete zevrubný popis cesty Anny k tanci, informace o fungování taneční školy v Německu, o taneční i pedagogické kariéře Isadory Duncan v Evropě, o jejích vztazích a vzájemné inspiraci s umělci své doby. Vše je doplněno mnoha dokumenty, především fotografiemi tanečnic v „akci“ i v civilu. Editorka knihy (a zároveň tanečnice) Kathleen Quinlan se totiž úzce přátelila s Annou Duncan, získala a uspořádala její archiv, který je nyní umístěn ve Stockholmu. Není proto divu, že právě zde vyšla publikace přinášející vzácné svědectví přímo od jedné z klíčových osobností tohoto uměleckého kvasu.
Publikace je nyní přístupná i českým čtenářům pod signaturou MA 10969.
Další ze získaných dokumentů v podstatě plynule navazuje na předchozí knihu. Jde o diplomovou práci Marty Lajnerové, kterou absolvovala své studium taneční vědy na HAMU v roce 1997. Lajnerová, která aktuálně působí jako ředitelka úspěšného tanečního souboru 420people, má za sebou zkušenost i jako tanečnice vycházející právě z duncanovského stylu. Proto není divu, že ve své diplomové práci pojednala Odkaz Isadory Duncanové v Čechách. A příběh, který jsme naznačili výše, pokračuje do českého prostředí. Jednou z nadšených žaček školy založené Isadořinou (biologickou a nikoliv jen ideovou) sestrou Elizabeth, byla i Češka Jarmila Jeřábková. Ta byla vyslána pražským Sokolem do rakouského Klessheimu původně jen na letní pobyt. Tak dobře souzněla s duncanovskými idejemi a praxí, že získala dokonce stoprocentní stipendium přímo od zakladatelky školy a mohla zde tedy studovat dlouhodobě a do hloubky.
Lajnerová získala svědectví Jeřábkové o fungování školy, její atmosféře i zvyklostech. Práce je však zaměřena o šíření myšlenek i tanečních škol zaměřených na výrazový tanec u nás. Značná část se věnuje osobnosti a působení Jarmily Jeřábkové, ale i jejích žaček. V další generaci to byla totiž Eva Blažíčková, která dlouhá léta vedla amatérský soubor Studio komorního tance a posléze v roce 1992 založila konzervatoř Duncan centre, která funguje a vychovává tanečníky dodnes.
Asi třetinu objemu práce tvoří přílohy – jsou to dokumenty různého charakteru. Jde například o soupis repertoáru amatérských tanečních souborů, synopsi komponovaného večera ke stému výročí narození Isadory Duncan, dokumenty týkající se založení a fungování konzervatoře Duncan centre, ale i školy Jarmily Jeřábkové. Každopádně pro badatele v oboru jsme získali opravdu cenné materiály. Tento dokument si jako všechny diplomové práce, které u nás uchováváme, můžete půjčit pouze k prezenčnímu studiu. Tuto jednotku žádejte pod signaturou MB 5535.
Další knihou již opouštíme odkaz Isadory Duncan. Je však věnována jejímu vrstevníkovi, bratislavskému rodákovi Rudolfu Labanovi. Knihu Laban pro každého napsala jeho dlouholetá asistentka Jean Newlove. Rudolf Laban byl fascinován tancem, který chápal jako esenciální projev člověka. Kromě tance a pantomimy se věnoval mnoha dalším oborům a mimo jiné také pravidlům architekty, což se výrazně promítlo do jeho přemýšlení o lidském pohybu. Laban svou první letní školu otevřel v roce 1913 ve Švýcarsku, kde pobýval i během světové války. Po válce postupně inicioval celou síť tanečních škol v Německu. Jedním z jeho žáků byl také Kurt Jooss. V roce 1936 Laban připravoval choreografii zahajovacího ceremoniálu olympijských her v Berlíně, ale na poslední chvíli byla její realizace gestapem zakázána. Jen zázrakem se Labanovi podařilo uniknout do exilu v Anglii. Zde se ve spolupráci s Lisou Ullmanovou snažil dlouhá léta prosadit a šířit svou taneční koncepci až do své smrti v roce 1958.
Laban byl přesvědčen, že lidská mysl a tělo jsou propojené a zároveň se musejí přizpůsobovat přirozenému světu, do něhož jsou zasazeny. Byl to až renesanční multitalent a svým myšlením ovlivnil mnoho oblastí: od tance a divadla až po průmysl a zemědělství. Jeho taneční koncepce je však silně ovlivněna nejen studiem architektury, ale i filozofií. Jeho metoda týkající se pozic, pohybu a vnímání lidského těla v prostoru je opravdu komplikovaná. Autor si dokonce vytvořil velmi specifickou a neintuitivní terminologii, kterou kniha Laban pro každého vysvětluje spolu s celkovým teoretickým konceptem. Dále názorně na příkladech navrhuje, jak metodu realizovat v praxi za pomoci dílčích návodných cvičení doplněných nákresy. Nezanedbatelným přínosem je i seznámení s životními osudy Rudolfa Labana.
Tuto publikaci si můžete půjčit absenčně a žádejte ji pod signaturou MA 11002.
Odkazu významné německé tanečnice a choreografky Piny Bausch se věnuje poslední z představovaných knih, která nese název Inheriting Dance / An Invitation from Pina, která vznikla krátce po úmrtí umělkyně v roce 2009 a odráží pocit, který v tu dobu zachvátil její spolupracovníky.
Pina Bausch se narodila asi o 60 let později než Laban s Duncanovou. Tanci se začala věnovat u výše zmíněného Kurta Joosseho. Pak žila a studovala tanec ve Spojených státech amerických, nicméně posléze se vrátila do Německa, usadila se ve Wuppertalu, kde založila a po 36 let vedla svůj soubor Tanztheater. Není bez zajímavosti, že v roce 1987 připravila v Praze projekt Café Müller.
Po smrti Piny Bausch založil její syn Salomon charitativní nadaci, která se věnuje uchování jejího uměleckého dědictví. Do nadace vložil nejen archivní materiály, ale i autorská práva vztahující se k jejím dílům. Pina Bausch Foundation také iniciovala a vydala tuto publikaci Inheriting Dance, v níž autoři otvírají řadu otázek. Jak lze archivovat či zaznamenat tanec? Je vůbec možné nějak konzervovat a předat dalším generacím tvůrčí proces tanečního divadla? Jak může fungovat takový archiv, co má k dispozici? Nebo jsou takové snahy a počínání marné? Kniha je možná více plná otázek než odpovědí, ale i tak přináší řadu zajímavých dokumentů, fotografií, ale i nápadů, které lze využít obecněji při úvahách o archivech věnovaných scénickému umění.
Tuto inspirativní publikaci si můžete přečíst v angličtině a hledejte ji pod signaturou MA 10981.
