Dido a Aeneas v Národním divadle: barokní opera jako intimní drama mysli
Opera Národního divadla uvede v sezoně 2025/2026 ve Stavovském divadle novou inscenaci barokní opery Dido a Aeneas Henryho Purcella – jednoho ze základních kamenů operní historie a díla mimořádné emocionální síly. Hudebního nastudování se ujme barokní specialista Michael Hofstetter, režie je v rukou Alice Nellis. Na inscenaci spolupracuje také Collegium Vocale 1704.
Dido a Aeneas – barokní opera bez velkých gest
Perla barokní hudby, jedna z nejstarších dodnes široce uváděných a populárních oper, první anglická opera světového formátu – tak a ještě jinak by se dalo charakterizovat nejslavnější dílo Henryho Purcella, jehož vznik je dodnes zahalen nejistotou a které se nám ani nedochovalo v úplnosti. Opera Dido a Aeneas měla svou premiéru pravděpodobně roku 1689 v londýnské Chelsea a právě otevřenost výkladům i komorní, mimořádně soustředěná forma patří k důvodům její trvalé životnosti. Příběh, vycházející ze 4. knihy Vergiliovy Aeneidy, sleduje tragické milostné vzplanutí královny Dido k trojskému hrdinovi Aeneovi, který ji – podveden „zlými mocnostmi“ – opustí.
Inscenace se opírá o melancholickou, niternou povahu díla: nejde o velkolepou barokní podívanou, ale o komorní drama, v němž hudba, recitativy, tanec a intermezza vytvářejí kompaktní a emocionálně koncentrovaný celek.
Umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen k inscenaci uvádí:
„Dido a Aeneas je jedním ze základních kamenů operní historie a Didonino lamento lze považovat za úplně první operní hit. Purcellova práce s harmonií, melodií a barvou nástrojů vytváří bohatý zvukový svět, který zesiluje příběh i jeho emoční dopad. Jsem velmi rád, že se Alice Nellis vrací do Národního divadla po své kontroverzní, ale mimořádně úspěšné Prodané nevěstě, a s barokním specialistou Michaelem Hofstetterem máme všechny předpoklady pro výjimečnou inscenaci.“
Dido mezi Ariadnou a Médeou
Nová inscenace Dido a Aeneas zároveň uzavírá volnou dramaturgickou linii posledních sezon Stavovského divadla, věnovanou výjimečným ženským postavám operní literatury. Po Straussově Ariadně a Cherubiniho Médee přichází Dido jako třetí hrdinka, jejíž příběh je založen na vnitřní síle, vášni a konfliktu se světem – i se sebou samou. Dramaturg Ondřej Hučín k tomu říká: „Aniž by to byl předem promyšlený záměr, vznikla nám ve Stavovském divadle jakási volná trilogie dramat o výjimečných ženách, jejichž vnitřní síla a urputnost mají téměř vždy katastrofální následky. Ariadna, Médea i Dido patří k postavám, které existují v mnoha, často protikladných verzích – a právě to je znak velké dramatické figury.“
Purcellova Dido se v této perspektivě výrazně liší od antických i renesančních předloh. Zatímco u Vergilia či Marlowa do osudu hrdinky zasahují bohové, v barokní opeře žádná vyšší moc nepřichází: svět je ponechán výhradně lidem a jejich „stínům“. „V Purcellově opeře žádní bohové nevystupují. Jsou zde pouze čarodějnice – ne jako zosobnění osudu, ale spíše jako temná stránka lidské mysli. Dido tak může být chápána jako postava, která si svůj tragický konec vytváří sama, ve své pesimistické představivosti – jako by pro ni byla jistota zlého konce snesitelnější než nejistota naděje,“ dodává Ondřej Hučín.
Alice Nellis: „Dido má v sobě velmi zvláštní intimitu“
Režisérka Alice Nellis nahlíží Purcellovu operu jako výsostně komorní a psychologické drama, které se neodehrává ve vnějším světem mýtu, ale především v nitru hlavní hrdinky. „Dido má v sobě velmi
zvláštní intimitu. Je krásná, a vlastně hrozně depresivní,“ říká Nellis a zdůrazňuje, že příběh chápe jako obraz vnitřního boje člověka se sebou samým. Motiv čarodějnic v její inscenaci nepředstavuje pouze nadpřirozené síly, ale také vnitřní hlasy a pochybnosti, které dokážou zpochybnit i přicházející štěstí. Právě v tomto posunu spatřuje režisérka silně současný rozměr díla: tragédie se nerodí jen z okolností, ale z toho, co se odehrává v naší mysli.
K výrazným rysům inscenace patří práce s kontrastem mezi vnitřním světem hlavní hrdinky a barokní divadelností. Režisérka Alice Nellis k tomu říká: „Neměla jsem chuť dělat jen něco šíleně depresivního, takže jsme do příběhu Dido vložili jakousi ‚masku‘, divadlo na divadle k vítání Aenea, pro kterou jsme vybrali část z mé milované Purcellovy hudby ke hře Indiánská královna Její děj je vcelku zmatený, proto se prakticky nehraje, ale hudba je nádherná. Zároveň nám to dává možnost se výtvarně barokně ‚rozkokošit‘. V Dido a Aeneovi mi k vnitřnímu životu Dido pasuje spíš minimalismus a jednoduchá scéna, jednoduché kostýmy, jednoduchá barevná paleta – černobílá, jak lidé s takovými problémy často vidí svět. Zato divadlo Aztéků doslova vybízí k zajímavým tanečním či artistickým kreacím a exotické, barokní velkoleposti ve výpravě.“
Dido a Aeneas
Hudba: Henry Purcell
Premiéry: 15. a 17. ledna 2026
Reprízy: 21. a 24. ledna, 31. ledna, 9. a 25. února 2026




