Divadlo pod Palmovkou uvede Havěť, novou autorskou komedii Tomáše Dianišky
Divadlo pod Palmovkou uvede Havěť, novou autorskou komedii Tomáše Dianišky. Autor v ní zavede diváky do prostředí skautského tábora, naneštěstí v době klimatického kolapsu na spadnutí. Ale také, díky okamžiku navýsost mysterióznímu, do světa, jehož obyvatelé vůbec netuší, jak obrovský problém budou muset brzy řešit, a namísto toho se chovají… skoro jako lidé. Hlavní hrdinové svedou nekompromisní boj o přežití na místech, kde se nevyplácí věřit někomu, kdo má víc než dvě nohy – v říši hmyzu. Inscenace v režii samotného autora, v níž si bratři Čapkové podávají ruku s Orwellem a horor s bláznivou komedií, bude mít premiéru v pátek 6. února ve Velkém sále.
„Pracuji buď s látkami, které čerpají z naší moderní historie, nebo s takzvanými ‚high concept‘ náměty – tedy s příběhy, které už svým základním nápadem vyvolávají reakci: ‚Wow, tohle je šílený‘. Havěť patří do té druhé linie: Je to sci-fi groteska o obyčejných skautských dětech v neobyčejné, absurdní situaci. Inspirovaly mě béčkové horory o invazi hmyzu, groteskní žánrová stylizace a současná realita – strach, davová psychóza a konspirační myšlení,“ vysvětluje Tomáš Dianiška, který má ke skautingu blízko nejen lidsky, ale také jako autor. Od premiéry jeho inscenace Mlčení bobříků, jež se hraje dodnes na komorní scéně Studia PALM OFF, letos uplyne deset let.
„Na letní tábory jsem jezdil celou základku. Skauti jsou zároveň na jevišti hrozně vděční - mají stylové kroje, pevný řád, hierarchii, všichni je známe a fandíme jim. Taková subkultura je ideální k parodování. Skauti z Havěti jsou přitom oproti těm z Mlčení bobříků ulítlejší, hravější. Havěť se zároveň trochu vymyká tím, že je víc přepálená a satirická než moje jiné věci, ale pořád je pro mě typická tím, že skrz žánr a humor mluví o lidském chování a o našich současných životech,“ dodává Dianiška.
„To, co v Dianiškových hrách často začíná jako bezmála studentská legrace, se postupně překlápí do závažných poloh a vzniká tak autentický (a často přes veškerou ironii a vtip i dosti nepříjemný) odraz doby nahlížený současnou mladou a střední generací,“ míní dramaturg Havěti, Ladislav Stýblo. Dianiškovy inscenace jsou podle něj svébytným, postmoderním mixem fragmentů reality s fantazií a nejrůznějšími odkazy na další a další obsahy, kontext, díla a vlivy. „Volně a v dnešních souvislostech v tomto smyslu Dianiška navazuje na velikány ‚české literární absurdity‘, jakými byli Jaroslav Hašek, Franz Kafka, Bohumil Hrabal, v jistém ohledu Karel Čapek, a zejména pak Ladislav Klíma. Právě citát posledně jmenovaného filozofa, básníka, dramatika a prozaika, že ‚směšnost a hrůznost jsou sestry‘, by docela dobře mohl sloužit jako leitmotiv Dianiškových inscenací uváděných pod Palmovkou. Havěť je nejnovějším pokračovatelem jeho osobité poetiky a tentokrát se dotýká tématu změny klimatu, které má jako žádné jiné, snad s výjimkou migrace, nejen v Čechách jedinečný potenciál rozdělovat společnost,“ uvedl Stýblo.
Účastníky skautského tábora, jakož i obyvatele onoho nebezpečně vyhlížejícího světa hmyzu ztvárnili v nejnovější inscenaci Divadla pod Palmovkou Jaroslav Blažek, Barbora Kubátová, Jakub Albrecht, Ivana Wojtylová, Teodor Dlugoš, Kateřina Hrdinová, Tomáš Vardan, Šimon Holiš, hostující Jiří Panzner, Tereza Masaříková a další.
Bláznivost, absurdnost, satiričnost i jistou poetiku Havěti podtrhuje výrazně stylizovaná scénografie Lenky Hollé, která s Dianiškou dlouhodobě spolupracuje (dříve např. v inscenacích Noc zlomených nehtů, Bezruký Frantík, Mlčení bobříků, Pusťte Donnu k maturitě nebo Encyklopedie akčního filmu). „Pro svět hmyzu, v němž se polovina inscenace odehrává, jsme chtěli v kostýmech najít zábavnou, hravou a současnou stylizaci, abychom se vyhnuli těm děsivým věcem, jako jsou tykadla, křídla a hodně nohou. Nakonec jsem pro ‚hmyzí‘ postavy vytvořila specifický módní styl, který vychází trochu ze street stylu, trochu z drag performancí, trochu z devadesátek a nultých let a trochu z toho, co mě baví. Ke každé postavě jsem spíš hledala adekvátní, i když někdy trochu vykloubenou, paralelu s určitým typem lidí ve společnosti a jejich vizáží. Hranice stylizace jsem nehledala,“ upřesnila Hollá.
