Kantáta Antonína Dvořáka Svatební košile ve scénickém zpracování v libereckém Divadle F. X. Šaldy

Antonín Dvořák komponoval Svatební košile (Op. 69, B 135), kantátu pro sóla, sbor a orchestr, od jara do podzimu roku 1884 na objednávku hudebního festivalu v Birminghamu a Alfreda Henryho Littletona, majitele hudebního nakladatelství Novello. První uvedení kantáty se uskutečnilo v Plzni 25. března 1885 s vojenskou kapelou 35. pěšího pluku pod vedením samotného skladatele. O pět měsíců později se předposlední festivalový den 27. srpna odehrála tolik očekávaná britská premiéra v Birminghamu. Dvořák v dopise svému blízkému příteli Aloisi Göbelovi, který byl osobním tajemníkem rodu Rohanů a správcem Sychrova, líčí uměleckou zkušenost ze země za kanálem La Manche takto: „Je Vám to hrozné, co ti lidé zde všechno dovedou a snesou! Vcelku bude 8 koncertů a každý trvá nejméně 4–5 hodin! Já přijdu na řadu ve čtvrtek v 8 hodin, prosím Vás, vzpomínejte na mne! Těším se na to velmi. Sbor a orchestr znamenitý, 100 sopránů, 100 altů, 100 tenorů, 100 basů, a ještě víc, 40 houslí, 16 kontrabasů, 16 cell a dechové nástroje dvojnásobné! To si rozvažte, jak to bude znít, až spustí! Birminghamské noviny mě velmi vřele uvítaly, taktéž i londýnské píšou, že má skladba asi největší interes vzbudí a že se bude nejvíce líbit. Inu možná, inu možná, že né! Uvidíme! Však budete číst.“ Londýnské noviny měly pravdu – Svatební košile  měly fenomenální úspěch, byly skutečně vyvrcholením festivalu a mírou nadšeného přijetí předčily i díla Charlese Gounoda nebo Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.

Podle dostupných informačních zdrojů z Bibliografického a Informačně-dokumentačního oddělení Národního institutu pro kulturu se zdá, že liberecké scénické zpracování Svatebních košil  jako svébytného operního díla je prvním počinem tohoto druhu. Aby mohlo plnohodnotné scénické dílo vzniknout, bylo potřeba vytvořit jasné dramatické charaktery a hluboký konflikt, který se ve struktuře Erbenova i Dvořákova díla objevuje až v samém závěru, kdy Dívka rozpozná nebezpečí plynoucí z jejího poblouznění Umrlcem a modlitbou k Panně Marii se snaží zachránit.

Režisérka Linda Hejlová Keprtová při tvorbě scénické koncepce přirozeně vycházela z Dvořákovy hudby a z jasných charakterových obrysů Dívky, Umrlce a Vypravěče, které skladatel melodiemi plasticky vykreslil. Dvořák rovněž předurčil tři základní „dějství“ odehrávající se nejprve ve světničce, poté na cestě k hřbitovu a na samotném hřbitově. V režijní koncepci pak jsou jednotlivé části pojmenovány dle základních významotvorných dramatických situací jako Opuštění, Putování a Odpuštění.

Režisérčina tvůrčí invence se zaměřuje především na vytvoření komplexních psychologických charakterů a na jevištní zpřítomnění vnitřních konfliktů. Rozvíjí tak mnohovrstevnaté téma (ne)mocných vztahů mezi mužem a ženou: part Dívky je v její interpretaci rozdělen mezi tři Ženy (Veronika Kaiserová, Liana Sass, Lívia Obručník Vénosová) a part Umrlce mezi tři Muže (Vincenc Ignác Novotný, Dušan Růžička, Michal Lehotský). Zmnožení příběhu jednoho milostného páru je uměleckou akcentací určité neměnnosti a nevyhnutelnosti lidského trápení a zároveň je tímto tvůrčím gestem ukázáno v širším rámci, že takový příběh může zažít vlastně kdokoli z nás. Děj je obohacen ještě o postavy tzv. Ikony bohatství (Petr Jeništa) a Ikony krásy (Jana Stránská), kterým velí Dvořákův Vypravěč – stylizovaný do role Ikony moci (Pavol Kubáň). Tyto „Ikony“ jsou určitými průvodci, kteří jsou Ženám a Mužům neustále nablízku a snaží se různými mámivými pokušeními odvést je od sebe samých. Stěžejní roli má ve Dvořákově kantátě i v liberecké inscenaci sbor, který adekvátním způsobem dokresluje celé dění a je významotvorným nositelem určitého etického řádu.

Liberecký příběh o vině, truchlení a odpuštění je cestou k vlastnímu nešťastnému nitru, které je potřeba zahojit, aby z něj znovu vyrostla láska a naděje. Ženy a Muži dospějí k vzájemnému smíření – mrtví tak mohou klidně odejít a živí ve smíru zůstat.

---

A čím Dvořák obohatil Erbenovy Svatební košile podle dirigenta Zbyňka Müllera, režisérky Lindy Hejlové Keprtové a sbormistra Tadeáše Tulacha?

Linda Hejlová Keprtová: „Myslím, že o konkrétní interpretaci.“ 

Zbyněk Müller: „Myslím, že ono obohacení tkví ve skvělé hudební ilustraci prostředí a situací. Již sám o sobě dost barvitý a šťavnatý Erbenův text je tak doslova upgradován na ještě vyšší úroveň a člověk má pocit, jako kdyby tam byl a tou cestou šel. Jako když si nasadíte 3D brýle…“

Tadeáš Tulach: „Myslím, že Erben si nemohl přát lepšího skladatele na zhudebnění svého díla jak v této kantátové podobě, tak i dalších částí Kytice  v podobě symfonických básní. Tím, že Dvořák konečně pracoval s jedním z mála kvalitních „libret“, vyhrál si s materiálem do posledního detailu a škála hudebních prostředků, používaná pro vybarvení všech situací, místa, atmosféry a podobně, je nepřeberná.“

---

Karel Jaromír Erben, Antonín Dvořák 
KYTICE: SVATEBNÍ KOŠILE

Premiéry: 13. a 15. března 2026 / Šaldovo divadlo

Hudební drama podle balady K. J. Erbena
Libreto Antonín Dvořák podle K. J. Erbena
Hudební nastudování:  Zbyněk Müller
Režie:Linda Hejlová Keprtová
Scéna: Michal Syrový
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Tadeáš Tulach
Dirigenti: Zbyněk Müller, Ondřej Soukup
Pohybová spolupráce: Michal Kováč
Dramaturgie: Tereza Konývka Frýbertová

Osoby a obsazení

Ženy: Veronika Kaiserová, Lívia Obručník Vénosová, Liana Sass
Muži: Vincenc Ignác Novotný, Michal Lehotský, Dušan Růžička
Ikona moci – Vypravěč: Pavol Kubáň
Ikona bohatství: Petr Jeništa
Ikona krásy: Jana Stránská
Neznámý vojín: Michal Kováč
Dezertér: Marian Mičjar
Účinkují: Orchestr a sbor DFXŠ