Před 90 lety se narodila herečka Helena Růžičková

V Praze se 13. června před 90 lety narodila Helena Růžičková, herečka a komička.

S divadlem se poprvé seznámila jako čtyřletá holčička v přípravce baletu Národního divadla.
„Kdy tě vyslali na baletní dráhu? – Ve třech letech, čtyřech měsících. Tehdy jsme bydleli v Praze na Karlově náměstí. Soukromá baletní škola paní Štěpánkové fungovala hned za rohem. Chodili tam choreografové z divadel a vybírali si dětičky –  a  já se tak vlastně už ve čtyřech letech dostala do Národního divadla. Když jsem byla malá a štíhlá, tak jsem byla ve velkým divadle, a čím jsem byla silnější, tak jsem byla v menších a menších divadlech…“
(Pavel Melounek: Helenka od tenka, rozhovor v Reflexu, 6. 9. 1993)

Po střední škole se chtěla stát herečkou, ale na DAMU jí podvakrát nepřijali. Zato tam při přijímačkách potkala svého pozdějšího manžela, herce a pozděi asistenta režie na Barrandově Jiřího Růžičku (ten byl v ročníku s Jiřinou Bohdalovou, Karolínou Slunéčkovou, Luďkem Munzarem, Milanem Nedělou, Dalimilem Klapkou a dalšími). Když Jiří dostudoval, odešli spolu do Mladé Boleslavi, kde získal angažmá, a v roce 1959 do Příbrami, tam Helena Růžičková pracovala jako jevištní technik, tančila a příležitostně se podílela na choreografiích.

„…Napřed jsem přibíjela koberce, pak povýšila na osvětlovače. Pro mě jedna z největších škol, která vůbec mohla existovat. – Uměla bys ještě dneska svítit? – To se nezapomene. A uměla bych ještě vypnout koberec. Říkám, byla to pro mě škola. Doporučovala bych zlikvidovat veškeré školy, které se týkají herectví. Kdo má opravdový zájem o divadlo, měl by začínat v divadle, protože pokud tu vydržíš rok, tak se projeví, jestli to máš, nebo nemáš rád…“
(Pavel Melounek: Helenka od tenka, rozhovor v Reflexu, 6. 9. 1993)

Činoherní divadlo hrála vlastně jen několik let. V roce 1967 si ji vybral jako hosta pro roli Hejtmanky režisér Jan Kačer do inscenace Revizor v Činoherním klubu.
„… a ta hejtmanka [Helena Růžičková), matróna naditá do bělostného hedvábí, poprsí stísněné výstřihem, ale k tomu andělsky modré oči, šokující kontrast, a navíc ta grácie pohybu, podivné, že je důstojná i v ponížení, třeba když klečí a zoufale a vztekle se snaží stoupnout, leč přikleknutý cíp šatu nedovolí, je k smíchu i pro soucit, nebo jak chrápe, hlavu zvrácenou, pootevřený otvor úst zeje do publika…“ (Jindřich Uher: Etuda pro Činoherní klub, Rovnost Brno, 12. 11. 1967)

Tato role ji v divadelních kruzích proslavila, a přesto takový úspěch už potom nikdy neměla šanci zopakovat.
„…Fantastické monstrum hejtmanky (H. Růžičková) formuje kontrast předlouhého porodu každé myšlenky »z vlastní hlavy« — a bleskové reakce v těch okamžicích, které nahrají jejímu jedinému skutečnému životnímu poznatku, totiž že její manžel je pitomec…“
(Alena Urbanová: Obnova Revisora, Kulturní tvorba 1. 6. 1967)

„…Velkýma, okouzlenýma očima nejčastěji vzhlíží někam vzhůru, zahleděná do svého snu o noblesnějším životě. Je jí celkem jedno, dosáhne-li ho skrze manžela, sebe, či dceru. Když mluví o budoucnosti, nasadí jemnou, konverzační intonaci. A přitom je to triviální, uřvaný a uhádaný ženský kaprál, hrubý ke všem, kteří nemohou mít žádný vliv na eventuální realizaci snu. K nikomu nemá citový vztah…“
(Alena Stránská: Na okraj divadelního týdne, Svobodné slovo, 27. 5. 1967)

Ráda vzpomínala na spolupráci s Olegem Tabakovem v roli Chlestakova (hráli ho postupně Vladimír Pucholt, Jiří Kodet a jako host Oleg Tabakov):
„…Druhý vrchol v Činoherním klubu představovala spolupráce s Olegem Tabakovem. Něco fantastického. Můžu ti říct, že v životě jsme nebyli tak soustředěni, jako když jsme hráli s ním. On samozřejmě hrál rusky, zatím co my česky: nikdy jsme nevěděli, jakou udělá pauzu, gesto. Všichni soustředěni až k prasknutí. Nádherná práce…“
(Pavel Melounek: Helenka od tenka, rozhovor v Reflexu, 6. 9. 1993)

V letech 1971 až 1973 byla členkou Divadla Na zábradlí, kde si zahrála v pěti inscenacích.
„…Problematické chování Růžičkové v divadle nakonec vyústilo v propuštění herečky z angažmá v říjnu 1973. Bezprostředním impulzem pro Vodičkovo rozhodnutí se stal incident z 28. září, kdy kvůli hereččině opilosti a nepřístojnému chování na scéně při repríze Dámy s kaméliemi muselo být představení předčasně ukončeno…“
(Martin J. Švejda: Normalizace svépomocí, Divadelní revue, č. 3, 2016)

Do žádného angažmá, ani ke klasickému činohernímu divadlu, se už nikdy nevrátila.

Helena Růžičková byla především filmová herečka. Hrála v nejméně 150 filmech, televizních inscenacích a seriálech, z nichž rozhodně stojí za zmínku Vlak dětství a naděje a Přítelkyně z domu smutku. 
Účinkovala také v nekonečném množství estrád, zábavných večerů a scének
„…Jelikož jsem si vždycky přála bavit lidi, dostala jsem se do takovýho určitýho šuplete komických rolí. U nás je komika uznávaná spíš jako šaškovství. Když budu mít hodinu a půl, jak dlouho trvá před stavení, není problém lidi rozplakat. Vůbec není problém je rozplakat normálně na ulici. Ale když lidi přijdou namíchnutý se svýma starostma a vy je máte během představení opravdu pobavit, rozveselit, tak to je mnohem větší práce…“
(Michal Černík: Když dobro vysíláte, tak se vám vrací, Rudé právo, 21. 11. 1992)

O Heleně Růžičkové toho bylo napsáno mnoho, ona sama byla autorkou řady knih, zejména o vaření. Mnozí bývalí kolegové na ni vzpomínají také jako na ženu s esoterickým nadáním (uměla prý věštit osud).

Zemřela po dvouletém boji s onkologickým onemocněním 4. 1. 2004.

 „…Je důležité, abychom si uvědomili, že když člověk vysílá zlou energii, když chce někomu ublížit, vždycky se mu to – většinou ve chvíli, kdy to nejmíň čeká – nějak vrátí. Naopak dobro se nabaluje jako koule…“
(Helena Růžičková: Bez humoru se nedá žít, rozhovor v Týdeníku Květy, č. 32, 1992)

Více k divadelním inscenacím, ve kterých účinkovala, naleznete ve Virtuální studovně Divadelního ústavu NIK.

Ve studovně DÚ jsou k nahlédnutí digitalizované dokumenty: programy, fotografie, recenze.

Ve Videotéce lze zhlédnout některý ze zajímavých pořadů, v nichž vystupovala.