Uzavřelo se 8. bienále Dnů nové opery Ostrava

Letos nabídli organizátoři v pěti dnech sedm premiér operních děl současných autorů a autorek, mnohá s alarmujícím vizionářským přesahem. Skladatelé i inscenační týmy z Evropy a Ameriky se zabývali palčivými otázkami dneška – hluboce osobními i těmi celospolečenskými. V naplněných divadlech, vybydleném hotelu, parku i tenisové hale nabývaly ohlasy publika na intenzitě: rezonovala témata samoty i sebepoznání, rozpadu osobnosti, ztráty paměti, boje o přežití na Zemi, hranic tvůrčí svobody, poezie haiku, klaunů, zrcadlících naše životy, ale hlavně lásky, která má moc zničit nenávist. 

Sedm oper – sedm skladatelských jmen. Nejmladší z nich Kristýna Švihálková (1997) a její operní debut na objednávku festivalu s názvem Company. Dílo vycházelo z povídky Samuela Becketta (23. 6.). V hudebním divadle o sedmi scénách autorka také po celou dobu účinkovala. Její dvojnicí byla Aya Masui, režijní spolupráce Jiří Nekvasil.

„Obě perkusionistky tvoří alfu i omegu celého představení. Rozdělené uprostřed jeviště červeně svítící tabulí má každá svůj hudebně-vizuální svět a zároveň jsou zrcadlovým odrazem jedna druhé.“  – Markéta Dvořáková pro Ostravan.cz

Jeden z nejúspěšnějších operních skladatelů v Evropě Richard Ayres (1965) napsal pro festival „operetu“ pro baryton No. 61 (David). Jediný zpěvák na jevišti Nicholas Isherwood účinkoval společně se členy mezinárodního orchestru Ostravská banda, dirigoval Marek Šedivý. Režie Michal Pěchouček (23. 6.).

„Hudba je naprosto strhující, parodizující, ironizující, zasekává se, zadrhuje, podobně jako člověk s demencí chce něco říci, ale nejde to…“ – Markéta Dvořáková pro Ostravan.cz

„Umělecky uchopené téma bez bolestínství a fňukání… Výborně hrála Ostravská banda, vynikaly sólové housle Conrada Harrise a barytonista Isherwood podal fantastický výkon.“ – Boris Klepal pro Český rozhlas Vltava

V Komenského sadech centrální Ostravy, pod širým nebem i korunami lipové aleje a následně v obří tenisové hale OSTRA, se odehrála apokalyptická opera Miroslava Tótha (1981) s názvem Bílá smrt(24. 6.). Postavu Horsta Fuchse ztvárnila Bella Adamova, ostřelovač Simo Häyhä přijel z Portugalska: zpívala Beatriz G. Ramos. Mivos Quartet, členy Ostravské bandy a NODO Dance Company (střílející stromy) dirigoval Jan Bubák. Režie Nela H. Kornetová.

„V kontextu celé Tóthovy trilogie Stíny vyústila Bílá smrt na NODO ve zvláštní směs grotesky, úzkosti a festivalového okouzlení. Performanci sdílely odhadem tři stovky zaujatých diváků, hodně mladých. Přijetí bylo nadšené. To je pro soudobou operu dobrá zpráva. (…) Bílá smrt není dílo pro ty, kdo od opery čekají především melodii, psychologicky rozvinuté postavy a bezpečné místo v hledišti. Je to opera jako událost, přesun, tělesná zkušenost a černě komická zpráva z konce světa.“ – Helena Havlíková, Ostravan.cz

V bývalém hotelu PALACE se ještě před jeho zásadní rekonstrukcí díky spolupráci festivalu s majitelem objektu ANTRACIT (Purposia Group) odehrály dvě komorní opery (25. 6.). Mikrotonální dílo pro dva hlasy a komorní soubor vytvořil jako poctu vizionáři Aloisu Hábovi Milan Guštar (1963) a operu pojmenoval podle jeho teoretického spisu Nová nauka o harmonii. Zpívala Markéta Drabina Schaffartzik – duše Hábova těla. Deklamační zpěv – fyzický Hába – Roman Janál. Ostravskou bandu dirigoval v oprýskaném foyeru hotelu Palace Pavel Šnajdr. Režie Veronika Trokšiarová.

„Hudebně nabušená věc, nekompromisní, s vynikající Ostravskou bandou… Komentář o nalezení tvůrčí svobody…. Diváci a zvláště pak hudebníci na vlastní kůži zažili urbex.“ – Boris Klepal pro Český rozhlas Vltava.

Jednoaktová opera V očích vážkyJakuba Rataje (1984) byla postavena v bývalé tančírně hotelu na sedmi haiku. Čtyři pěvečtí sólisté, čtyři tanečníci, polský NEOQUARTET, Mikuláš Mrva elektronika a všechny vedl Pavel Šnajdr. Režie Gabriela Gabašová a důležitý choreografický vklad Helena Ratajová. Opět světová premiéra a opět napsána na objednávku festivalu.

„V očích vážky je kompaktním, silným, moderním dílem, které by stálo za více uvedení, než ,jen’ v rámci Dnů nové opery.“ – Lenka Nota pro Ostravan.cz

Avantgardista, kytarista, improvizátor a skladatel Elliott Sharp (1951) pro NODO dokončil v New Yorku svou jednoaktovou operu SUBSTANCE: Nekonečný Spinoza. „Pro mě je Spinoza jeden z nejdůležitějších filozofů, protože spojil středověk a moderní dobu,“ uvedl pro Novinky.cz autor. Celou scénu Divadla Jiřího Myrona ovládnul svým hrdinným tenorem Valentino Blasina z Chorvatska, sbor Canticum Ostrava řídil Jurij Galatenko, mezinárodní Ostravskou bandu dirigent Petr Kotík. Na inscenaci se podílel tým režiséra Lukáše Jiřičky.

„Nejvyšším tajemstvím despotismu je udržovat lidi v klamu a pod jménem náboženství skrývat strach, jímž je třeba je držet na uzdě, aby bojovali za své otroctví, jako by bojovali o spásu.“
 – Baruch Spinoza, 17. století

Festival NODO 2026 uzavřela v sobotu 27. června opera Klaun(i) Any Sokolović (1968)s podtitulem Dojemná pocta lidské zkušenosti. V rámci sedmi obrazů procházíme se vší vážností i smíchem, napětím i úlevou, narozením, dětstvím, dospíváním, láskou, stářím i smrtí široké klaunské rodiny. Z Kanady přijela čtveřice sólistů, kteří se zhostili letošní světové premiéry veleúspěšného díla v Montrealu. Tančící klauni: Rita Pires a Števo Capko. Členy sboru Canticum Ostrava připravil Jurij Galatenko. Hráli členové Ostravské bandy a jako host kanadský hráč na Martenotovy vlny Wesley Shen. Dirigoval Bruno Ferrandis. Inscenační tým vedl režisér Jiří Nekvasil.

„Klauny nebereme vážně, ale oni berou vážně nás. Smějeme se jim, protože Klauni za nás dělají věci, které my dělat nemůžeme, nebo se je bojíme udělat, i když bychom moc chtěli“. – Ana Sokolović pro týdeník Respekt