90. narozeniny by v červenci oslavila herečka Nina Divíšková

Nina Divíšková
(12. 7. 1936 Brno – 21. 6. 2021 Praha)

„…Já mám opravdu mnohem radši, když herci své figury přeženou, než nedotáhnou… Když mají chuť a vytrvalost vydolovat ze sebe něco překvapivého, s velkou charakterizační odvahou…“ (Bohuš Štěpánek: S Ninou Divíškovou o vábivých proměnách, návratech a láskách, Záběr 4. 3. 1971)

Vystudovala DAMU v legendárním ročníku (J. Kačer, J. Tříska, F. Husák, V. Martinec, L. Švormová, Z. Hadrbolcová…), jehož větší část po absolutoriu v roce 1959 odešla do Divadla P. Bezruče v Ostravě. V roce 1961 se vdala za kolegu Jana Kačera, se kterým prožila v manželství 60 let.

V Ostravě hrála řadu kritiky i diváky oceněných rolí. Mezi jinými

Ester – Romeo, Julie a tma (1959):

„…Za zdar tohoto představení je nutno především poděkovat oběma hlavním představitelům, Nině Divíškové a Václavu Martincovi. Zvláště Ester žila neobyčejně pravdivě a přesvědčivě svůj osud krutě pronásledované »nearijky«, děvčete, jež na samém počátku svých snů, tužeb pronásledují nejhroznější křivdy a muka, jakými může být podrobena duše člověka…“ (jnl: Apoteóza i varování, Mladá fronta Ostrava, 8. 11. 1959)

Viola a Sebastian – Večer tříkrálový (1959):

„…Patrně největší část záměrného potlesku patřil představitelce dvojrole Violy a Sebastiana, mladičké Nině Divíškové. Hrála svou roli se zanícením, které by jí mohl leckterý starší herec závidět…“ (Luboš Calábek: Úspěšný Shakespeare v DPB, Ostrava 5. 11. 1959)

Blanche – Tramvaj do stanice Touha (1960):

Režie ostravského Jana Kačera hluboce rozpitvala nitro této ženy a pomohla Nině Diviškové (alternuje s M. Vikovou) k vytvoření postavy nesmírně senzitivního člověka, zničeného svým okolím, erotomanky, jakési moderní Dámy s kaméliemi, kterou Ize snad i litovat, ale jíž není pomoci. Je nahnilým výplodem své nahnilé třídy, své společnosti…“ (von: Williamsova hra v Ostravě, Práce 6. 12. 1960)

Když se po pěti letech většina souboru vrátila do Prahy do nově ustaveného Činoherního klubu, začalo tu pro N. Divíškovou angažmá, trvající 35 let.

Divácky asi nejúspěšnější a nejzapamatovatelnější byla Svatava v inscenaci Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (1966, poté znovu 1981 a 1990):

„…Divíšková se v tom to večeru dvakrát lačně chopila příležitosti, kterou začalo moderní divadlo trochu lehkomyslně pohrdat, příležitosti k pronikavému zpitvoření své civility, které se jen v bezmocných hereckých rukou proměňuje v trapnost, již zveme šarží. Nejdřív seschla v Bludišti do vytáhlého fantomu ošumělého staroměšťanského babství, pak v Podivném odpoledni rozkloubila své tělo do medvědí těžkopádnosti, vyzubila špičatý úsměv staropanenských rozpaků a roztáhla lopaty svých rukou do neohrabaných gest ženského studu…“ (Jindřich Černý: Dvojprogram Činoherního klubu, Lidová demokracie Brno, 15. 3. 1966)

„…Ta její kobylí stará panna tak strašně touží se vdát, je tak nepůvabně kloubnatá a kostnatá, tak ušmudlaně si čistí čikulim maminčin svatební závoj, je to tak šeredný tlouk a má tak neúměrně slavnostní a krásné city — až diváka nakonec opravdu dojme svým karikaturně a tragicky nepovedeným životem…“ (Sergej Machonin: Dr. Zvonek Burke a Zločin a trest, Literární noviny 14. 5. 1966).

Racek (1975):

„…V roli herečky Arkadinové vytvořila Nina Divíšková jednu ze svých nejlepších jevištních postav, neboť opravdový cit i vnějškovou efektnost, srdcervoucí hysterii i hranou blazeovanost dokázala spojit v působivý celek…“ (pm: Racek v Činoherním klubu, Tvorba 21. 5. 1975)

Po odchodu z Činoherního klubu v roce 1999 vytvořila řadu výrazných postav v několika pražských i mimopražských divadlech.

Například v Divadle Labyrint to byla Matka aneb Prstem sklo nepřeřízneš (1997, 1999):

„…Je štíhlá, křehká, nemladá a nestará. Přes bolavá záda, unavené ruce a slábnoucí zrak prosvitne chvílemi dávná podoba mladičké »slečny baronky«, opilým dryáčnictvím pronikne noblesní gesto dámy, která je – snad – »von«. Celé tělo je nabité elektrickým nábojem, mimovolná gesta vystřelují bez kontroly, předbíhají myšlenky, zrazují je. Nutnost »sebrat se« je tu provedena skoro doslova: vypadá to, že herečka silou vůle volá k pořádku rozuteklé části svého těla. Obraz člověka, který je vlastně neustále v křeči, je podán plynule a zlehka – což je mimořádný herecký výkon…“ (Alena Urbanová: Witkiewiczova Matka v Labyrintu je inspirativním divadlem, Denní Telegraf 14. 3. 1997)

V Dejvickém divadle: Příběhy obyčejného šílenství (2001):

„…Hostující Nina Divíšková vyjadřuje horečnou agilnost ženy, jež na sebe chce brát břemena celého světa, překotností slovních výlevů a roztržitou hrou nervózních prstů, stupňující se už k pomatenosti. Daří se jí však zmanipulovat jenom vlastního manžela, jemuž režisér Miroslav Krobot propůjčil svou autentickou vyrovnanost a rozvahu, zastřenou jistou měkkou otupělostí…“ (Zdeněk Hořínek: Bizarní blázniviny obyčejného života, Lidové noviny 30. 11. 2001).

Hostovala v Divadle Příbram (2003-2004), v Divadle u Valšů (2006), Divadle bez zábradlí (2006), Ta Fantastice (2006), Městském divadle Mladá Boleslav (2007), Studiu Dva (2009) a dalších.

Její poslední premiérou byla titulní role ve hře M. Sobóla Sudička Lachesis ve Švandově divadle (2013):

„…V momentech, kdy stará žena otevírá své nejniternější truhly, tedy vzpomíná na válečné utrpení či vlastní boj s následky koncentračního tábora, je inscenace mrazivá a doslova krájí napjaté ticho…“ (Tomáš Šťástka: Sudička Divíšková rozplétá nit osudu, MF Dnes, 11. 11. 2013)

Účinkovala ve více než 130 inscenacích. Na řadě dalších se podílela jako pedagog Vyšší odborné školy herecké v letech 1995–2006. Ráda recitovala poezii, mnohokrát vystupovala ve Viole a v Lyře Pragensis.

„…Základem hereckého umění D. (Divíškové) byla její tvořivá osobnost, dramatický vzhled i hlas, plastický tělesný pohyb. S osobitým smyslem pro humor dávala před civilistní uměřeností přednost smělým a ostrým charakteristikám, v nichž mohla projevit svoji touhu po herecké proměně, objevování mnohosti postav ve vlastním nitru a upřímném hledání lidského obsahu v každé roli. Na jevišti byla ztělesněním moderního ženského půvabu: poutala pozornost rovnou štíhlou postavou, s níž v neustálém pohybu a s pěstěným citem pro rytmus tvarovala své herecké postavy po fyzické i psychické stránce. K její krásné pravidelné tváři s podmanivýma, zasněnýma hnědýma očima patřily dlouhé tmavé vlasy s výraznou ofinou. I rovným antickým profilem vyzařovala hrdost a šarm, inteligenci a vzdělanost. …“ (P. Honsová, Česká divadelní encyklopedie)

Více k divadelním inscenacím, ve kterých účinkovala, naleznete ve Virtuální studovně Divadelního ústavu NIK. Ve studovně DÚ jsou k nahlédnutí digitalizované dokumenty: programy, fotografie, recenze. Ve videotéce je pro studijní účely možné shlédnout videozáznamy některých inscenací.

Divadlo Petra Bezruče v České divadelní encyklopedii

Činoherní klub v České divadelní encyklopedii

Výběr z knihovny DÚ:

• Braunová, Petra: Nina
• Pácl, Radvan, Hosová, Petra: Činoherní klub uvádí: 2003-2022
• Procházka, Vladimír: Činoherní klub 2005-2015
• Vostrý, Jaroslav: Činoherní klub 1965 – 1972, Dramaturgie v praxi
• Činoherní klub 1965-2005