Doktorka z domu Trubačů – světová premiéra strhujícího příběhu české lékařky Vlasty Kálalové-di Lotti v Městských divadlech pražských

Městská divadla pražská uvedou 7. března 2026 v divadle Rokoko premiéru inscenace Doktorka z domu Trubačů. Simona Petrů inspirována populárním románem Ilony Borské přivádí vůbec poprvé neobyčejný osud této významné české ženy na divadelní jeviště.

Říkali jí, že nemá cenu, aby se jako žena snažila stát chirurgem. Říkali, že někdo by měl jet zkoumat tropické nemoci na Blízký východ, ale samotná ženská tam nemá co dělat. A říkali, že to, co tam zažije, rozhodně nevydrží. Tak se naučila dvanáct jazyků, otevřela si v centru Bagdádu soukromou praxi a pro ženy v ortodoxní muslimské společnosti i jejich děti se stala často jedinou šancí na život. Vlasta Kálalová-di Lotti, lékařka z jihočeských Bernartic, našla v Orientu lásku, pro kterou stojí za to chtít přelstít smrt a probdít tisíc a jednu noc.

V únoru roku 1971, krátce před svou smrtí, napsala Vlasta Kálalová svůj poslední dopis. Četl se o pár dní později na jejím pohřbu, kterého se kromě téměř všech lidí z Bernartic účastnily i kapacity tehdejší medicíny nebo diplomaté z iráckého velvyslanectví. Její poslední poselství spoluobčanům zaznělo v samotném závěru. Mimo jiné napsala: „Tisícileté myšlení vytvářelo pojem ‚ráj‘. Pojem souladné krásy, prostředí duševní spokojenosti. Šťastný domov na zemi pro všechny. Domov, v němž se prozíravě váží hodnoty duševní neméně než bezprostřední blahobyt hmotný.“

Autorka adaptace Simona Petrů říká: „Když jsem si představila Vlastu Kálalovou dnes, myslím, že by jela do Bagdádu nebo kam by bylo potřeba s Lékaři bez hranic. To je, myslím, organizace, která by jejím postojům dávala smysl. A její vědecká vášeň – nejen pro vědu, ale po vědění. Ještě to jméno – Vlasta. Byla myslím v nejlepším slova smyslu zosobněním mladé, svobodné a sebevědomě vznikající republiky. Nebála se sama odjet až na území dnešního Iráku, založila tam a vedla československou nemocnici. A po návratu domů s republikou bohužel prožila jednu z největších tragédií války. To je velmi těžká okolnost jejího příběhu, je nesnadné se jí dotýkat, ale právě ona je také posilou, vzkazem o humanitě a nezlomnosti ideálů, o které se mohla opřít. Doktorka Kálalová dokázala zasvětit i svůj další život péči o pacienty, zastupovala republiku na mezinárodní úrovni a sklízela obdiv po celém světě. Nesla jako pravá hrdinka všechny rány a zvraty, kterým byla její ona sama i její vlast vystavena.“

Režisérem inscenace je Michal Dočekal: „Příběh Vlasty Kálalové je ohromující: odhodláním, odvahou, mírou vzdělání i touhou tyto schopnosti uplatnit. To vše v dobách a v podmínkách, které nebyly vůbec lehké. A zejména pro ženy. Její příběh je ovšem ohromující i stěží představitelnou tragédií, po které byla nejen schopna dál žít, ale i nerezignovat a věnovat se práci pro druhé. Naše inscenace nemůže být vyčerpávající biografií, chce být poctou výjimečné ženě, vědkyni, filantropce a opravdové vlastence. Vzdát takové osobnosti hold se mi zdá potřebné zejména dnes, kdy se mnozí honosí na odiv prezentovaným vlastenectvím, ale jejich postoje a činy svědčí o pravém opaku.

Ať žije Vlasta a čest její památce!“

Svůj poslední dopis zakončila doktorka Kálalová slovy: „Připustíte mou poslední prosbu? Nevyslovujte slov, za jejichž významem nestojí s plnou odpovědností Váš vlastní rozum. Slovem vyjadřujeme úsudek. Slovo odlišuje člověka od druhých bytostí živočišného světa. Každé vyřčené slovo tvoří. Obsahuje v zárodku skutečný svět, svět příštích okamžiků. Slovo tvoří věcné hodnoty i lidské vztahy. Je půdou blaženosti. Je však také s to udržovat lidskou společnost v propastech kalu a špíny, hrůzách bezcitné surovosti. Doufám, že soudíte podobně jako já!“