Parsifal: Wagnerova slavnostní hra zasvěcení ve Státní opeře

Opera Národního divadla a Státní opera uvede novou inscenaci poslední opery Richarda Wagnera – Parsifala. Dílo, které skladatel sám označil jako Bühnenweihfestspiel (slavnostní hra zasvěcení), patří k vrcholům světového operního repertoáru a zároveň k titulům, jež mají v Praze mimořádně silnou tradici. Hudebního nastudování se ujme Markus Poschner, režie Andreas Homoki.

Parsifal a silná wagnerovská tradice Prahy

Umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen k uvedení díla uvádí: „U příležitosti 150. výročí otevření Bayreuthského festivalu uvedeme po premiéře Zlata Rýna novou inscenaci Parsifala – operu původně určenou výhradně pro Bayreuth. Pro tuto novou produkci jsme angažovali velmi zkušený a úspěšný tým: režiséra Andrease Homokiho a dirigenta Markuse Porschnera, kteří dosáhli výrazných mezinárodních úspěchů s Wagnerovými operami.“

Dne 1. ledna 1914, třicet let po Wagnerově smrti, bylo dílo poprvé povoleno uvádět mimo Bayreuth – a Praha této příležitosti ihned využila. Téhož dne zazněla opera jak v Národním divadle, tak ve Státní opeře (tehdejším Neues Deutsches Theater).

„Wagnerova poslední opera Parsifal se svým inovativním využitím orchestrace, mystickou atmosférou a propojením hudby a dramatu představuje jeden ze základních kamenů operního repertoáru a má silnou tradici také v Praze. Těším se, že budeme pokračovat v této bohaté české wagnerovské tradici,“ dodává Hansen.

Wagnerova poslední výpověď

Tři měsíce před smrtí píše Wagner slova plná deziluze nad stavem světa – světa „vražd a loupeží organizovaných skrze lež, podvod a licoměrnost“. Pokud jeho tetralogie Prsten Nibelungův nastavuje
světu zrcadlo jako monumentální podobenství o moci a destrukci, Parsifal hledá jinou odpověď: možnost regenerace člověka skrze soucit a popření egoistické vůle.

Wagner zde vychází ze středověkého eposu Wolframa von Eschenbacha, legendu o rytířích svatého grálu však přetváří do hluboce symbolického tvaru. Krvácející rána krále Amfortase se stává obrazem lidské existence založené na neukojitelné touze; Kundry zosobňuje neklid a vnitřní rozpor; Parsifal je „čistý blázen“, který skrze soucit dospívá k poznání a přináší možnost uzdravení.

Opera propojuje křesťanskou symboliku, Schopenhauerovu filozofii a myšlenky buddhismu. Výsledkem je dílo mimořádné duchovní koncentrace, s inovativní orchestrací, propracovanou sítí leitmotivů a jedinečnou mystickou atmosférou. Parsifal tak není tradiční operou, ale hudebně-dramatickou
metaforou, která směřuje k vnitřnímu usebrání a existenciálním otázkám.

Andreas Homoki: parsifal jako drama odpovědnosti

Své první režijní setkání s Parsifalem realizuje světoznámý německý režisér Andreas Homoki právě v Praze. Do svého výkladu zapojuje i místní kafkovskou tradici – motiv uzavřeného společenství, tajemné struktury a hledání smyslu v nepřehledném světě.

Homoki chápe dílo především jako drama odpovědnosti: „Tématem Parsifala je neslučitelnost velké zodpovědnosti s naplňováním vlastního individuálního úsilí být šťastný. Společenství grálu může být zachráněno jen někým zvenku – někým, kdo není zkorumpovaný, kdo přijde a řekne: všechno je špatně, musíme začít znovu. To je metafora ‚čistého blázna‘. Dokud je ale čistý, je k ničemu. Musí projít zkušeností, musí poznat soucit a přijmout odpovědnost.“

Společenství grálu se v jeho interpretaci stává metaforou společnosti v krizi, která čeká na obnovu – nikoli skrze moc, ale skrze etické probuzení. Parsifalova cesta tak není pouze náboženským
mystériem, nýbrž existenciálním procesem zrání, během něhož se nevinnost proměňuje v odpovědnost.