Herečka Zdena Herfortová převzala Cenu města Brna za rok 2025

Pravidelně od roku 1993 uděluje politická reprezentace města Brna nejvyšší městské ocenění – Cenu města Brna – jednotlivci, dvojici či kolektivům, které spojily své působení se statutárním městem Brnem a významným dílem či činností ve své profesi obohatily jednu nebo více oblastí veřejného života a přispěly tak k rozvoji města Brna a šíření jeho dobrého jména.

Jsme velice pyšní, že v průběhu slavnostního večera, který hudebními vystoupeními doprovodila Hana Holišová a soubor Moravské žestě, v úterý 20. ledna 2026 ve Sněmovním sále na Nové radnici převzala jako jedna ze čtrnácti vybraných laureátů z rukou primátorky Markéty Vaňkové toto prestižní ocenění za přínos v oblasti dramatického umění dlouholetá herecká stálice činoherního souboru Městského divadla Brno, herečka Zdena Herfortová, která na zdejších prknech působí již více než třicet let.

Pro úplnost zmiňme i udělená čestná občanství města Brna, jež představitelé města předávají jen jedenkrát za volební období. Obdržely je totiž dvě význačné osobnosti, jejichž jména jsou spojena mimo jiné také i s odvedenou prací pro MdB: vyznamenáni byli herec Boleslav Polívka za rozvoj brněnské divadelní scény a mimořádný přínos v oblasti kultury, divadla a filmu a dramatik Milan Uhde za celoživotní přínos v oblasti kultury. Gratulujeme!

Zdena Herfortová ve Virtuální studovně Divadelního ústavu

Zdena Herfortová (*8. října 1945, Brno)

Brněnskou hereckou legendu snad ani není třeba dlouze představovat. Zdena Herfortová je nerozlučně spjata se dvěma významnými brněnskými divadly. Jako mladičká herečka po studiích JAMU v roce 1968 začínala v Mahenově činohře Státního divadla Brno, od 1. února 1992 je její jméno pevně spojeno s Městským divadlem Brno.

Rozená Brňanka, která se narodila na Mášově ulici, chodila na základní školu na ulici Balbínova, vystudovala gymnázium a následně její kroky směřovaly na JAMU. Už od svých 13 let měla totiž o své budoucí profesi zcela jasnou představu – herečkou chtěla být vždycky.

Na prknech Mahenovy činohry se tehdy setkala se svými hereckými vzory, jako byli Ladislav Lakomý, Jaroslav Dufek a další. Za čtvrtstoletí, které zde strávila, sehrála desítky rolí v domácím i světovém klasickém repertoáru. Její profesní začátky jsou spjaty s rolemi jako Kasandra v Trójankách (1968), Kordelie v Králi Learovi (1969), kde zaujala soudobou kritiku více než kterákoliv jiná postava, Dorotka ve Strakonickém dudákovi (1970) či Julie v Romeovi a Julii (1971). Přívětivá k ní byla i ruská klasika, jež jí poskytla roli Mariny v Borisi Godunovovi (1970), komtesy Nataši Rostovové ve Vojně a míru (1970), Sofie v Platonovovi (1970) či Aglaji v Idiotovi (1971). Jejím dvorním režisérem byl po celou dobu působení v Mahenově činohře Zdeněk Kaloč a jak její herectví dozrávalo, Kaloč v ní našel herečku schopnou naplňovat individuálním tvůrčím způsobem jeho režijní představy. Nejvíce se to projevilo v postavě krajčířky Evy v Gazdině robě (1981), v níž podala snad nejvýmluvnější svědectví uměleckého i lidského zrání. Než v roce 1992 opustila Mahenovo divadlo a zamířila na Lidickou, zazářila jako Kristina v dramatu Smutek sluší Elektře (1988) a později jako Golda v inscenaci Tovje vdává dcery (1990).

Do Městského divadla Brno přišla Zdena v roce 1992 s pověstí herečky, která ví, co chce, a také to dovede zahrát, a to s čím dál větší suverenitou. Její nástup na Lidickou byl více než skvostný, a to sice díky roli Marty v památné inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1992). I další role pro ni byla jako stvořená – Emilia Marty ve Věci Makropulos (1992). Největším triumfem však bylo dnes již legendární historické drama Alžběta Anglická, přičemž za svůj výkon v titulní roli získala po právu Cenu Thálie 1995. Zdena Herfortová je jednou z mála hereček, které se mohou pyšnit ještě dalšími nominacemi na tuto prestižní cenu – v roce 1998 to bylo za roli statkářky Raisy Gurmyžské v dramatu Les a v roce 2014 za roli černošské podvodnice Ody Mae Brownové v muzikálu DUCH. Do širší nominace se dostala i v roce 2019 za roli Peggy Whiteové v muzikálu Poslední loď.

Jelikož měla již od samého dětství kladný vztah i k hudbě a zpěvu (její otec Vladimír Raška byl trombonistou v pražském orchestru Karla Vlacha), už i v Mahenově činohře účinkovala ve zpěvoherních inscenacích, např. jako Dolly Leviová v Hello, Dolly! či Bloody Mary v Jižním Pacifiku, v Městském divadle na Lidické ulici ji však logicky potkal muzikál a nabídl jí celou řadu krásných příležitostí. Zazářila jako Slečna Schneiderová v Cabaretu (2003), Golda v Šumaři na střeše (2006), upovídaná Slepice v Ptákovinách podle Aristofana (2010), Paní Brillová v kouzelné Mary Poppins (2010), živelná pianistka Jeanette Burmeister v Donaha! (2013), bývalá učitelka tance Hana ve Flashdance (2013), Ida Straus v TITANICu (2016) či starostlivá Babička v pohádkové Heidi (2024).

V činoherních představeních pak bohatě zúročila své komediální nadání jako Luiza de Histangua v Broukovi v hlavě (1996), Lady Bracknellová v Jak je důležité míti Filipa (2003), Baronesa z Marfleetu v Novomanželském apartmá (2006), Fanny ve Vrátila se jednou v noci (2008), hospodyně Rosalinda Hundsheimerová v Dobře rozehrané partii (2010), zmatená tetička Abby Brewsterová v Jezinkách a bezinkách (2012), Gloria v Rybě potmě (2016), Paní de Rosemonde v Nebezpečných vztazích (2019) či Yvona Blumová v Bella Figura (2021).

V současné době své herecké mistrovství brilantně předvádí v komedii Bylo nás pět (2024), kde si s chutí a neutuchajícím elánem užívá part typické tchyně Vařekové, a diváky též baví jako rázná Paní Hradská v muzikálové komedii My Fair Lady (ze Zelňáku) (2022).

Své bohaté umělecké zkušenosti dlouhá léta předávala dál svým hereckým kolegům na JAMU, kde od roku 1976 učila a posléze i od roku 1998 vedla samostatný ateliér muzikálového herectví.

Hojně spolupracuje také s televizí, hrála ve více než devadesáti televizních inscenacích, z nichž si ji široká divácká veřejnost asi nejvíce oblíbila v roli Vladěnky Šiktancové v seriálu Četnické humoresky. Bohatá je také její práce v rozhlase a dabingu, kde propůjčila hlas například Jane Fondové nebo Claudii Cardinalové. Právě za druhou zmíněnou disciplínu obdržela 19. září 2020 Cenu Františka Filipovského za dlouhodobé herecké mistrovství. Ocenění ale získala i v dalším uměleckém oboru, a to sice Poděbradskou růži za celoživotní dílo v oblasti poezie.

Své moderátorské dovednosti zúročila v pořadu Přijďte k nám na večeři nebo při provázení slavnostním večerem udílení Cen Thálie v přímém přenosu ČT.

Do tajů své profese i svého divadelního a osobního života nechala Zdena nahlédnout čtenáře prostřednictvím biografie Jízda přes kočičí hlavy, kterou napsala spolu s Věrou Staňkovou a kterou v roce 2015 při příležitosti oslav svých 70. narozenin slavnostně pokřtila na jevišti Činoherní scény Městského divadla Brno.