Na repertoár A studia Rubín se vrací inscenace Propast o enviromentální krizi a depresi

Klimatická změna a enviromentální žal jsou dvě hlavní témata inscenace Propast pražského A studia Rubín. Divadlo ji uvedlo 24. března minulého roku. Obnovená premiéra se odehraje 16. února. Propast zkoumá, jak důsledky globální změny klimatu, přírodní katastrofy a strach z budoucnosti ovlivňují lidské chování a vnímání. Dialog o budoucnosti, která je příliš depresivní na to, abychom k ní vzhlíželi, a o propasti s názvem deprese, režírovala Lucie Ferenzová. Text speciálně pro A studio Rubín napsala Dagmar Fričová. Dvojici postav hrají Jana Kozubková a Šimon Krupa.

Výskyt deprese a úzkosti v celém západním světě prudce stoupá a trápí stále větší procento populace. V ČR byla v roce 2020 podle Ústavu zdravotnických informací a statistik druhou nejčastější příčinou dlouhodobé pracovní neschopnosti, a dokonce první příčinou vydávání invalidních důchodů 2. stupně. Podle americké psychologické asociace depresi často vyvolávají i dopady změn klimatu na planetu a náš běžný život. Pocity s tím spojené jsou označovány jako environmentální žal či ekologická úzkost. Depresi tedy nevyvolávají pouze fyziologické příčiny, ale i mnoho sociálních aspektů. „Pokud je deprese jednou z nejrozšířenějších nemocí současnosti, není na čase se podívat na to, jak naše společnost funguje?“ vysvětluje důvody pro vznik inscenace autorka textu a umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

„To, čemu kvůli klimatické změně čelíme se týká celé planety. V Propasti se snažíme hledat cestu, jak někomu jinému zprostředkovat svoji vnitřní úzkost, strach a pocit zoufalství, který doslova ochromuje celé tělo. Současně se při tomto sdělování otevírá ještě jiná rovina, a to je rovina lásky a intenzivního vztahu ke krajině, k ročním dobám, bez kterých pro nás svět přestává být světem, a tedy i místem, kde bychom chtěli žít. Na toto navazuje metatéma, kterým je hledání někoho Jiného, někoho druhého, ke komu budu moci přistoupit a tím konečně vystoupit sám ze sebe, ze své sebezahleděnosti, mít někoho rád, být mu blízko a dělat něco, co nás přesahuje,“ dodává Fričová.

Výchozí inspirací byla autorce Dagmar Fričové kniha O času a vodě islandského autora Snaera Magnasona, který si klade otázku, jak mluvit o obrovském a nepředstavitelném faktu klimatické krize, aby byl nejen srozumitelný, ale především, aby komunikoval s našimi emocemi a vztahy. Kniha Arktické sny reportéra Barryho H. Lopeze Fričové zprostředkovala polární krajiny a jejich postupné proměny a představy o nich. Fričová při přípravě materiálů pro vznik textu vedla rozhovory s několika odborníky, kteří tématu deprese a enviromentální krize věnují. Jedním z nich byl psycholog a ekopsycholog Jan Krajhanzl, dále teolog a farář CČSH Filip Sedlák nebo psychiatr Ondřej Válek.

„Propast je o děsu, co nás ochromuje a nevíme si s ním rady, o strachu sblížit se s druhým člověkem a o neustálé sebeanalýze, která má být léčivá, ale je tomu právě naopak. O setkání, porozumění, sdílení a naději, že ještě všechno není ztracené, pokud jsme ještě schopni otevřít dávno zabouchnuté dveře a přijmout polární krajinu za nimi – krajinu, která je krutá a nehostinná, ale přesto naše. Krajinu smutku a beznaděje, která tu prostě byla, je a bude, protože všechno nemůže být pořád veselé a šťastné. Je to pro mě symbol toho, že je načase si připustit, že prostě můžeme být smutní. Že ve společnosti zaměřené na výkon, růst a hromadění je čím dál tím víc lidí, kteří to nezvládají a doslova touží po tom skoku do propasti,“ komentuje téma inscenace režisérka Lucie Ferenzová a dodává: „Symbolické je, že propastí je v geologii nazývána deprese v zemském povrchu.“

Diváci se na začátku děje ocitnou v pokoji po večírku v momentu, kdy se postavy probouzejí. Scénickou dominantou inscenace je postel, která je symbolem intimity, blízkosti, bezpečí, ale v depresivních stavech taky místem, kde se člověk uzavře do sebe a ze kterého nevstane týdny. Postupně se proměňuje a stává se krajinou, která nabude až mýtického rozměru. Na vizuální a zvukové koncepci se podílí audiovizuální umělec Michal Kindernay a hudebnice Iana Koroleva, která si říká Rlung. Scénografii a kostýmy vytvořila Andrijana Trpković a Minna Liebhart.

Scéna se dvěma herci dovoluje soustředěnou a intimní hereckou práci. Dvojice Jana Kozubková a Šimon Krupa navazují na jejich započatou spolupráci v rubínovské inscenaci Na konci století ryb. „Propast nevydává odpovědi na to, co dělat, když je člověk v depresi, nebo trpí environmentálním žalem. Spíš se snaží otevřít určitou krajinu, kde je přítomný smutek, skepse, úzkost a strach bez nějakého zahalování. Vedle sebe leží v posteli dva poměrně mladí lidé, o kterých by se mohlo říct, že mají všechno před sebou. Jenže z perspektivy Propasti je všechno marné,“ dokresluje základní situaci Fričová.

Obnovená premiéra inscenace Propast se uskuteční v pátek 16. února. Repríza následuje 5. března. Vstupenky jsou už teď dostupné na webových stránkách divadla.