V květnu by se dožil 90 let autor, překladatel a dramaturg Zdeněk Hedbávný

ZDENĚK HEDBÁVNÝ (8. 5. 1936 – 16. 12. 2003)

„…Dramaturg je člověk, který musí mít na divadlo nějaký názor. Spojí se s lidmi, kteří mají podobný názor, a tím se ocitne ve společnosti lidí, to znamená mezi překladateli a autory, kteří cítí podobně, a s nimi spolupracuje na textech, které se potom objeví na jevišti, kde je stejně nebo podobně cítí režiséři, herci a eventuálně výtvarníci. Tohle když se povede, když se to propojí, tak dramaturg, který vlastně jednou nohou v stojí v literatuře a druhou na jevišti mezi herci a režiséry, se ocitne v optimální situaci. A v podstatě takhle jsem vychovaný…“ (1)

Po studiu dramaturgie a divadelní vědy na DAMU (absolvoval 1959) odešel se skupinou absolventů DAMU, vedenou režisérem Janem Kačerem, do Divadla P. Bezruče v Ostravě. V letech 1965 –  1970 byl dramaturgem Národního divadla. Po nuceném odchodu z ND pracoval postupně jako dramaturg v Kladně, Ostravě, Šumperku, Chebu a Činoherním studiu Ústí nad Labem. Na několik let zakotvil také jako odborný pracovník v Divadelním ústavu. V 90. letech  učil dramaturgii na DAMU. V závěru života pracoval jako dramaturg Divadla na Vinohradech (zde vytvořil obsáhlou výroční monografii divadla od r. 1907 -1997).

.„…Už základní dramaturgův impuls musí být jedinečný, musí nabídnout hru, která je něčím zvláštní a může přinést tvůrčí myšlenku. Jinak je to klišé. A na jedno klišé navazuje další, a když se to zřetězí, jdeš do divadla, díváš se na představení a všechno je zdánlivě v pořádku, ale ty vlastně nevíš, proč bys tam měl jít podruhé nebo potřetí…“ (2)

Vytvořil řadu překladů z ruštiny, dramatizací (např. Dostojevskij: Strýčkův sen, Hašek: Švejk) a úprav (Goethe: Faust, Schiller: Don Carlos). Napsal divadelně – historickou publikaci o generačním divadle Větrník.

„…Stejně jako člověk má i divadelní soubor jen omezený čas existence. Klást si otázku, zda je to spravedlivé či nikoliv, nemá smysl. Ale podobnost lidského údělu s údělem divadelního souboru mne přivedla k tomu, abych chápal historii té válečné divadelní skupiny jako příběh lidského života…“ (z knihy Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, (Panorama, 1988)

Byl spoluautorem vzpomínkové knihy Ladislava Peška Tvář bez masky (Odeon, 1977)

„…Je to už mnoho let, kdy jsem zatoužil napsat o herecké práci Ladislava Peška. Nejprve to byla jen potřeba formulovat silný zážitek třeba z jeho Archieho Rice v Osbornově „Komikovi“ nebo z Tuláka v alegorii bratří Čapků „Ze života hmyzu“, či z Tovjeho v Šolom Alejchemově „Šumaři na střeše“. Čím více jsem měl později možnost poznávat Ladislava Peška z bezprostřední blízkosti a při práci, tím více jsem chápal, že u něho mohu nalézt odpovědi na řadu otázek o práci herce v moderním divadle…“ (poznámka na závěr z knihy Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon 1977)

Jeho zásadní prací byla monografie Alfréd Radok, zpráva o jednom osudu (Národní divadlo/Divadelní ústav, 1994).

„V březnu 1965 jsem byl angažován do činohry Národního divadla, kam se také, tuším v lednu následujícího roku, po třetí vrátil Alfréd Radok. Téměř tři roky jsem pak byl dramaturgem v divadle, v němž byl Alfréd Radok režisérem. Nadto mě ještě Radok vyznamenával svým přátelstvím a dovoloval mi, abych se zúčastňoval procesu vzniku jeho inscenací: Gorkého Poslední, Garcia Lorcy Dům doni Bernardy, Saundersova Vůně květin a mnohaměsíční příprava inscenace Goethova Fausta. K její realizaci už nedošlo. V srpnu 1968, po okupaci Československa, odešel Alfréd Radok do emigrace…“ (ze vzpomínek, které vycházely v Divadelních novinách pod názvem Můj osud, moje štěstí (Divadelní noviny, 1992, č. 5 – 7)

„…Vím, že zveřejnit zprávu o tom, jak jsem přečetl Radokův rukopis, je nesmírně riskantní. A přece je nutné toto riziko podstoupit. Rukopis Radokovy knihy a jeho osudy s děsivou konkrétností ozřejmují tragédii geniálního režiséra našeho poválečného divadla i mnoha tvořivých lidí v Evropě, usilujících svobodně a pravdivě zobrazit problémy bytí člověka…“
(Zdeněk Hedbávný: Alfréd Radok, Zpráva o jednom osudu, Národní divadlo – Divadelní ústav 1994)

• Citáty 1 – 2 pocházejí z rozhovoru v knize Jiřího Žáka Hovory za oponou, Nakladatelství XYZ, Praha, 2009.

Více k divadelním inscenacím, na kterých se podílel, ve Virtuální studovně DÚ. 

V budově Divadelního ústavu je možné si prohlédnout digitalizované dokumenty: programy, fotografie, recenze.

Tituly, o kterých se zmiňujeme (a některé další) máme k dispozici v knihovně Divadelního ústavu.