Co máme po svých rodičích? Dark popová komedie Po tátovi ve Švandově divadle nabízí příběhy čtyř městských singles

Jde v ní o čtyři singles, tři mladé ženy a jednoho muže, kteří se jednoho večera sejdou v retro baru Vesmír. V inscenaci s prvky stand-upu, kde se to nejzajímavější děje mimo všem dostupný pódiový mikrofon, hrají Marie Štípková, Anežka Šťastná, Jacob Erftemeijer a Andrea Buršová. První a druhá předpremiéra je 6. a 8. června, premiéra se uskuteční 18. září po divadelních prázdninách.

Bar Vesmír, ukrytý před hlukem velkoměsta, je dobré místo. A to i pro ty, kteří nejsou v životě zrovna za hvězdy. Kdokoli může přijít na podium k mikrofonu, pokusit se zaujmout publikum a na chvíli zazářit. Holka z korporátu, věčná účastnice lifestylových kurzů, pivní introvert i ostatní návštěvníci omšelého baru, ti všichni se sem z nějakého důvodu stahují, jako by něco hledali. Něco opravdového a upřímného, možná někoho, anebo sami sebe.

Mikrofon jako ohnisko pravdy

„Autorská hra Po tátovi je o tom, co dědíme po svých rodičích – hmotné i nehmotné, dobré i špatné. A jak jsme schopni se s tím dědictvím vyrovnat,“ říká dramaturgyně Švandova divadla Johana Součková Němcová. „Pokládá také otázku, jestli se budeme umět tomu špatnému vyhnout při výchově vlastních dětí,“ uvádí dramaturgyně.

„Tématem hry Dagmar Fričové je pravdivost ve vztazích s našimi nejbližšími, které jsou důležitým východiskem pro dobrý život,“ říká režisérka Lucie Ferenzová. „Všechny postavy hry ale postupně odhalují, že jejich dětství utvářela do značné míry lež. Nové skutečnosti však zároveň odkrývají nové vrstvy jejich existence,“ míní režisérka. Ta inscenaci vytvořila – až na jedinou výjimku, herce Jacoba Erftemeijera – výhradně s ženským tvůrčím a hereckým týmem.

„Důležitým prvkem příběhu a současně i prostředkem k nalezení pravdy je zde mikrofon,“ upozorňuje dramatička Dagmar Fričová, jinak umělecká šéfka A studia Rubín a režisérčina stálá spolupracovnice. „Právě mikrofon totiž z ústřední čtveřice vytáhne věci, které ještě nikomu neřekli. Ze zábavných historek pro barové publikum se vyloupne téměř něco jako true crime story. Hlavní roli v ní hraje postava otce, o němž všichni čtyři návštěvníci Vesmíru zjišťují, že je jiný, než si do této chvíle mysleli. To zjištění bolí, ale může mít i očistnou hodnotu,“ říká Fričová.

„Často dnes řešíme velká světová témata jako je válka nebo epidemie, zároveň se ale dějí i malá osobní dramata,“ uvažuje Lucie Ferenzová. „Malými osobními dějinami je přitom důležité se zabývat. Bolestivé situace zažíváme dnes a denně, a tak si v naší hře pokládáme otázku: Co teď můžu udělat dobrého? Myslím, že toto je moment, kdy můžeme skutečně něco ovlivnit. Začít od sebe,“ říká režisérka.

Silná herecká čtveřice: inteligentní čelo, dětská duše, humor a všímavost

V roli Marty se představí Marie Štípková, stálice hereckého souboru Švandova divadla. V režii Lucie Ferenzové se tato herečka na studiové scéně objevuje také v monodramatu PRIMA FACIE / Na první pohled. Divácky velmi úspěšná inscenace získala několik nominací v kategorii inscenace roku 2023 a Marie Štípková i nominace za nejlepší ženský herecký výkon. „Po tatínkovi jsem zdědila asi vysoké čelo a kouty. Obojí je prý známka inteligence… děkuji, tati! A po mamince jsem zdědila speciální cit pro věšení prádla a k tomu ještě navíc pocit, že jen já to prádlo věším úplně nejlépe a vím přesně, jak to má být… díky, mami!,“ vtipně odpovídá Marie Štípková na otázku, co má po svých rodičích.

Také v dalších rolích se můžeme těšit na výrazné herecké osobnosti: v úloze Ronji uvidíme Anežku Šťastnou, Ivu hraje Andrea Buršová. „Co se týče fyzické podoby, u nás doma říkáme, že jsem takový mixík,“ prozrazuje Anežka Šťastná. „Po mámě mám tendenci dotahovat věci do konce a po tátovi si ponechávám takovou dětskou duši,“ dodává herečka.

Také Andrea Buršová má jasno v tom, jak se do ní otiskli její rodiče: „Po mamince mám smysl pro humor a schopnost brát život takový jaký je, nefňukat a stavět se k věcem čelem. Po tátovi jsem zdědila podobu a lásku ke zvířatům, hlavně tu záchranářskou. A myslím, že i kousek odvahy!“

Jana hraje Jacob Erftemeijer – po matce Čech, po otci Holanďan. „Po mamince jsem zdědil bezpochyby její modré oči, díky kterým nás spoustu lidí poznává a je neoddiskutovatelné, že jsme ze stejného těsta. U táty si myslím, že jde hlavně o nějaký pohled na svět a všímavost. Všímání si maličkostí během běžného dne. A bezpochyby je to také vztah k přírodě,“ říká Erftemeijer.

Červená opona a zvuky kosmu

Autorka scény a kostýmů Andrijana Trpković pracuje v prostoru Studia s rudými závěsy připomínajícími divadelní oponu. Ta může postavy schovat a zahalit, ale je ji také možné strhnout a odhalit tak, co bylo skryté. Zatímco Janův kostým zaujme na první pohled hlavně nadčasovou pánskou elegancí, kostýmy ženských hrdinek zahrnují jak blyštivé glamour kousky vhodné pro veřejné vystupování, tak naddimenzované kusy „poděděného“ mužského oblečení.

Hudba Markéty Ptáčníkové pracuje se zvuky vesmíru, nahrávkami z NASA. V inscenaci tak zazní šumy, výbuchy, hukoty i vibrace kosmického ticha. Melodie letících komet a frekvence nebeských těles přitom autorka hudby namíchala se zvučnými popovými melodiemi. „S Markétou Ptáčníkovou máme rády hudební žánr zvaný dark pop a snažíme se ho rozpracovávat v našich inscenacích. V podstatě jde o chytlavé melodie, které však nepostrádají přesah a temné rify,“ vysvětluje režisérka.

Rodiče a děti v titulech Švandova divadla

Titul Po tátovinavazuje na dramaturgickou linku inscenací Švandova divadla zkoumajících z různých pohledů vztah rodičů a dětí. „Zatímco však ve hrách Gazda a robanebo Divoká kachnadítě prakticky žádnou možnost vyjádřit se, nebo se dokonce bránit, nemá, v autorské inscenaci Po tátovituto příležitost konečně dostane,“ uvádí Johana Součková Němcová.    

„V současné společnosti se méně a méně daří udržet rodinu pohromadě. Myslíme si, že jde o bolavou věc. V novince Po tátovi se ji snažíme pojmenovat s nadhledem a humorem, aby naše inscenace byla nadějná a povzbuzující. Nevyčítáme. Zároveň se jisté kritice nevyhýbáme,“ uvažuje dramaturgyně.     

„V době, kdy se rozpadají tradiční hodnoty a náš dětský vesmír se otřásá nebo přímo bortí, hledáme nové hodnoty a přehodnocujeme,“ říká Součková Němcová. „V rámci přežití se pokoušíme postavit si nový svět, nový vesmír. Pro oba světy, ten malý rodinný i ten velký, přitom zůstává klíčové, jestli v něm můžeme věřit, důvěřovat a cítit bezpečí,“ uzavírá dramaturgyně.

Premiéra inscenace Po tátovi je 18. září 2026 ve Studiu, nejbližší volná repríza se uskuteční 8. října 2026.