Zemřel loutkář Jiří Fiala

Jiří Fiala
(18. 6. 1951, Plzeň – 10. července 2026)

Každý, kdo se Loutkářskou Chrudimí jen tak nemihl, ho musel znát. Seděl na zahrádce v Alfě nebo u stanu za divadlem Karla Pippicha s nezbytným půlitrem – plzeňského, samozřejmě. Ti, kteří jsou na Chrudimi doma už dýl, ho ale znali především z jeviště – jako exceletního marionetáře i herce.

Jiří Fiala si s loutkovým divadlem začal přesně před pětašedesáti lety, když ve svých deseti letech přišel v rodné Plzni do Divadla v Boudě (tehdy ovšem zvaného LD ZK ROH Průmstav) a od maňásků postupně vyrostl v jednoho z nejlepších marionetářů tohoto už beztak loutkovodičsky obdařeného souboru a časem i v jeho principála. Představení tu odehrál přes dva tisíce.

Vyučený automechanik (ve skutečnosti však loutkář) prošel loutkovodičským kursem a řadou chrudimských seminářů. Blíž jsem se s ním skamarádil jako s čilým třicátníkem, když jsem koncem osmdesátých let vedl dvouletou loutkářskou konzervatoř v Plzni, kde patřil vedle Ivany Faitlové k nejvýraznějším účastníkům. Prožili jsme spoustu těžko zapomenutelných chvil i zážitků (tenkrát ještě brali seminaristé tyhle věci opravdu vážně a pracovalo se celý víkend od nevidím do nevidím); nikdy neopomněl připomenout, jak jsme v nastaveném třetím roce na výjezdu v Kašperských Horách přes den hledali a fotografovali nenápadnou krásu a krásnou ošklivost, v noci negativy i pozitivy vyvolávali a druhý den rozvěšovali za kostelem na prádelní šňůry.

Divadelně nejúspěšnější léta zažíval a spoluvytvářel jako loutkoherec, herec, režisér a principál Boudy v devadesátých letech. Vlastně už roku 1989 zazářil na Loutkářské Chrudimi coby loutkoherec a spolurežisér v excelentním Donu Šajnovi, k němuž Tomáš Dvořák vytvořil marionety z částí nábytku, nohou od klavíru či dvířek od kamen. Další roky následovalo Poslechněte, jak bývalo… a kiplingovský Příběh prvopočátku s avantgardními manekýny. V roce 1993 Jirka dokázal, že je schopen i niterného herectví bez loutky v titulní roli inscenace Jossile Golem (cena za herectví), v níž si – ne naposled – zahrál i se svou ženou Alenou, synem Liborem a dcerou Luckou. O tři roky později přišel Žito a jeho ďábel, 1998 s manekýny titulní role v inscenaci Gambrinus, král piva a v novém tisíciletí úspěšné marionetové kusy Kašpar u čarodějnice aneb V moci zlých duchů, Jan za chrta dán, Šípková Růženka, Zlatovláska, Mordyjepardyjesaprlot, „seriál“ Kašpárek s Honzou, No, to dá rozum… – téměř pravidelně oceňované za tvořivou práci s marionetou, rozvíjení marionetářské tradice, kvalitní příspěvek k udržování marionetářských tradic, tvořivé rozvíjení marionetářských tradic či brilantní a kreativní loutkoherectví… – zkrátka vždycky v tom byla tradice a zároveň kvalita a tvořivost. A to je to, čím Jirka v Boudě a s Boudou posouval české marionetářství k současnému živému umění.

Umřel čtyři dny po skončení Loutkářské Chrudimi, na níž se už nedostal, 10. července 2026. Bude nám chybět – své rodině, Bouďákům, plzeňským loutkářům i nám kamarádům, pro něž byl jednou z jistot amatérského loutkářství.

Medailon Jiřího Fialy na webu Loutkáři.cz