90. narozeniny oslavil Milan Uhde

Narozeniny oslavil v těchto dnech spisovatel, scenárista, dramatik a politik MILAN UHDE (* 28. července 1936 Brno).

„… ať dělám, co dělám, nosím stále v hlavě divadelní situace a toužím, aby dozrály natolik, abych je mohl začít psát. Divadlo je prostě jakýsi úběžnik mého snaženi a nedáme si vzájemně pokoj…“ (Vojtěch Měšťan: Co děláte, pane Uhde?, Práce 30. 8. 1969)

Absolvoval brněnskou filozofickou fakultu, obor čeština a ruština.

V letech 1958 – 1970 byl redaktorem literárního měsíčníku Host do domu, zároveň přednášel na JAMU. Po zákazu časopisu v roce 1970 se nejdříve stal spisovatelem z povolání, od roku 1972 byl na seznamu zakázaných autorů (jeho divadelní hry podepisovali zejména režiséři Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer).

Podepsal Chartu 77, byl členem redakční rady samizdatových Lidových novin, spoluautorem samizdatového sborníku O divadle.

Po pádu komunismu se stal ministrem kultury za ODS v letech 1990 – 1992.

• Pociťujete nějaký podstatný rozdíl mezi Uhdem dramatikem a Uhdem ministrem?

„…Ministrování neprožívám jako nějakou schizofrenii. Snažím se stále řídit hledisky, kterými jsem se spravoval jako dramatik a jako spisovatel. Snažil jsem se a snažím dělat skutečně jen to, o čem jsem vnitřně přesvědčen, za čím mohu stát jako ministr i jako soukromá osoba…“ (Halina Pawlowská, Martin Bezouška: Být ministrem není schizofrenie, Metropolitan, 12. 3. 1992)

Byl poslancem České národní rady, poslancem Poslanecké sněmovny, později předsedou sněmovny, předsedou poslaneckého klubu ODS. Později přestoupil do Unie svobody. V roce 2008 z aktivní politiky odešel.

• Je těžké tomu sebezbožštění v politice odolat?

„… Velice těžké. Člověk musí mít silný charakter. Charakter politika je určující. V Pinterově hře Správce řeknou hlavnímu hrdinovi, že potřebují zkušeného bytové ho architekta. A tenhle pobuda, který má s bídou základní vzdělání, praví: „Nebojte se, šéfe, já to vočíhnu.“ Tu odbornou stránku ministerské profese inteligentní člověk do dvou měsíců vočíhne. Ale charakter nevočíhne. Jestli si ho na ministerstvo nepřinesl, bude z něho brzy charakterová zřícenina, za to ručím. Vysoká politika, to je strašnej mlejn na páteřní moučku…“ (Alena Plavcová: Milan Uhde. Nebezpečný člověk, Pátek Lidových novin, 24. 1. 2014)

Byl členem Rady Českého rozhlasu, Rady České televize, později jejím předsedou (do roku 2014).

Je autorem řady rozhlasových, televizních a divadelních her, esejí, studií a básnických sbírek.

Nejznámější divadelní hry Milana Uhdeho:

• Král Vávra (premiéra 26. 2. 1964 Večerní Brno)
• Balada pro banditu (premiéra 7. 4. 1975 Divadlo na provázku)
• Hra na Pohádku máje (premiéra 28. 3. 1976 Divadlo na provázku)
• Prodaný a prodaná (premiéra 28. 1. 1987 Divadlo na provázku)
• Zázrak v černém domě (premiéra 9. 3. 2004 Divadlo Na zábradlí)

Knižně vyšly také jeho projevy z období činnosti ve vyšší politice pod názvem Česká republiko, dobrý den (Atlantis 1995).

• Píšete raději hry, nebo projevy?

„…Musím se přiznat, že obojí činím s velikou nechutí. Ten nejkrásnější pocit trvá pouze do okamžiku, než usednu k psacímu stolu. Do té doby vím naprosto přesně, jak to mám napsat, a zdá se mi, že to bude náramně snadné a pro tentokrát určitě také vynikající. Ale sotva napíšu první, druhou anebo třetí větu, už vidím, že „ze skici dál k dílu, jde se po kolenou“, jak pravil básník Vladimír Holan. A opravdu je pak ta chůze velice nesnadná a bolestivá a vůbec není tak příjemná, jak se na jejím začátku zdálo…“ (Pavel Dostál: Vše, co jsem napsal, ke mně patří, Rudé právo, 22. 11. 1995)

Pod názvem Rozpomínky. Co na sebe vím. vyšly jeho vzpomínky (2013).

• „…Nedávno jsem pro bulletin Moravského zemského muzea Odkaz popsal moje seznámení se jménem Uhde. A vyjevil jsem, že Milan Uhde byl pro mne dlouho mytologická postava z českého disentu. Měl jsem od něho načtené vše, co v šedesátých letech vyšlo. Sám jsem vlastnil ikonickou satirickou hru Král Vávra, která ze dne na den učinila Milana slavným. (…) Teď jsem náhodně ve hře zalistoval a hned mne zaujala věta postavy Šéfredaktora: „Nezáleží na tom, jaká fakta vidíme, ale odkud je vidíme. Některá fakta se nám poschovávají za to, co vidíme. Proto je tak důležitá naše pozice, protože ta rozhoduje o tom, co uvidíme.“ Jako by to napsal v roce 2026, a ne před šedesáti dvěma lety v roce 1964…“ (Břetislav Rychlík: Dramatik je neštěstím politiky, Reflex, 27. 7. 2026)

• „…Dramatik neapeluje pouze na jednotlivce, obrací se k době, ba — nadneseně řečeno — ke hvězdám; není adresný, nepřichází nic rozřešit. Zabývá se většinou tím, co je neřešitelné jednou provždy a jednorázově: člověkem, životem, smrtí. Proto není v umění nic definitivního a nic se v něm také za definitivní neuznává…“ (Vojtěch Jestřáb: Od Lávry k Vávrovi, Kulturní tvorba II, 1. 10. 1964)

Více k divadelním inscenacím, které vznikly podle jeho her, naleznete ve Virtuální studovně Divadelního ústavu NIK.

Ve studovně DÚ jsou k nahlédnutí digitalizované dokumenty: programy, fotografie, recenze.

Ve videotéce je pro studijní účely možné zhlédnout videozáznamy některých inscenací.