Mezi operou a performancí: Divadlo na cucky uvádí inscenaci Orfeus a Eurydika

Komorní scénické dílo na pomezí hudebního divadla, performance a experimentální instalace přepisuje slavný antický mýtus do současného světa pomocí psychické bolesti, ztráty a touhy vrátit zpět to, co už zmizelo. Intimní reinterpretace Gluckovy opery vzniká jako syrový dialog mezi barokem a elektronikou, tichem a hlukem či láskou a rozpadem. Premiéra inscenace proběhne 19. června na mezinárodním festivalu REGIONY v Hradci Králové.

„Opera je tradicí silných a bohatých, ale také výjimečný způsob tkaní divadelního času, který patří i do malého divadla. Může být zdrojem vzájemnosti, setkání a prostupnosti, proto patří tak ‚velký‘ žánr i do nezávislého divadla, s profesionálními operními pěvkyněmi i amatérským sborem seniorů, v několika jazycích zároveň. S elektronikou, která ctí téměř každou barokní notu. Hudba nemá hranic. Divadlo je inkluze,“ představuje nové dílo režisér Jan Frič.

Mýtický příběh o sestupu do podsvětí se v novém nastudování proměňuje v hypnotickou scénickou krajinu, ve které se potkává operní zpěv, elektronický zvuk, performance i obrazová stylizace inspirovaná barokem. Tvůrčí tým pracuje s fragmenty slavné opery jako s živým materiálem. Rozkládá je, deformuje a znovu skládá do současného emocionálního jazyka. Výsledkem není pouze rekonstrukce klasického díla, ale intenzivní divadelní zkušenost balancující mezi melancholií, ironií a něhou.

Inscenace otevírá témata, která jsou pro současnou společnost často tabu. Jsou jimi smrt, truchlení, psychické vyčerpání nebo náročnost péče o druhé. Antický mýtus zde neslouží jako historická dekorace, ale jako nástroj pro pojmenování zkušeností, které zůstávají i dnes překvapivě blízké. Orfeův sestup do podsvětí se proměňuje v cestu člověka, který prochází ztrátou a hledá možnost návratu zpět do života.

Vedle hudební a performativní složky pracuje inscenace také s výraznou vizuální stylizací. Důležitou roli zde hraje motiv Amora, barokní estetika i kontrast živého a umělého prostředí. Součástí vizuální identity projektu jsou i materiály vznikající ve sklenících olomouckého arboreta Flora, a to symbolicky mezi kaktusy.

Opera po konci opery

Projekt vzniká i jako reakce na podmínky současné kulturní práce a nejistotu, ve které se dnes mnoho umělců a kulturních pracovníků pohybuje. Režisér Jan Frič původně připravoval inscenaci pro operní soubor Moravského divadla Olomouc, spolupráce však byla, po personálních změnách ve vedení, zrušena již v průběhu příprav. Uvedení v Divadle nacucky! tak představuje nejen autonomní umělecké gesto upozorňující na nechráněnou práci umělců a umělkyň, ale přináší nejen olomouckým divákům operu, o kterou by jinak zůstali ochuzeni.

„Sme poctení a nadšené, že takýto projekt vzniká práve u nás. Hudobnú úpravu prevzal popredný hudobník Jakub Kudláč a úlohu Orfea prijali operné speváčky Jana Vondrů a Kateřina Škárová, vďaka čomu vzniká pre Divadlo nacucky! prvá skutočná opera. Okrem toho ide po prvýkrát o medzigeneračný projekt, do ktorého sa zapojí aj časť nášho amatérskeho seniorského súboru Studio SEN. A najviac nás teší, že to všetko vzniká pod režijným vedením jedného z najuznávanejších súčasných českých divadelných režisérov,“ popisuje Silvia Vollmann, umělecká šéfka Divadla nacucky!.

Spojení Jana Friče s Divadlem nacucky! po letech a mezigenerační divadlo

Pro režiséra Jana Friče jde zároveň o osobní návrat. V Divadle nacucky! působil krátce po vysoké škole v letech 2009 a 2012. V nové inscenaci propojuje profesionální divadelní tvůrce se seniorským souborem Studio SEN. Právě mezigenerační setkání se stává jednou z důležitých vrstev celé inscenace, protože otevírá otázku sdílené zkušenosti napříč generacemi. Nová inscenace tak vzniká nejen jako autorský projekt výrazného českého režiséra, ale i jako setkání různých divadelních zkušeností: profesionálního provozu, nezávislé scény a amatérského seniorského divadla.