Výstava fotografií Karla Cudlína Loutky v nemocnici se od 19. května přesouvá z Prahy do Brna

Výstava přináší autentické okamžiky z nemocnic, léčeben a hospiců, kdy se umění a kreativní práce střetávají s bolestí — a přesto zde vzniká prostor pro radost, smích, lidské propojení a naději. Jednotlivé snímky vznikaly od roku 2024 do roku 2026 během návštěv Loutek v nemocnici ve zdravotnických zařízeních po celé republice. Návštěvníci výstavy tak mohou nahlédnout do světa, který běžně zůstává veřejnosti skrytý, a poznat, jak významnou roli hraje psychická pohoda v procesu uzdravování.

Pražská prezentace bude zakončena víkendem s Loutkami v nemocnici na Lodi tajemství.

Program víkendu:
• 16. 5. od 17:00 – Plešatá princezna
• 17. 5. od 11:00 – Růženka ze střelnice
• 17. 5. od 17:00 – Koncert a tančírna

Z rozhovoru, který u příležitosti výstavy s fotografem Karlem Cudlínem vedl Jakub Matějka:

JM: Proč ti dávalo smysl přijmout nabídku dokumentovat naši práci? Jak si vlastně vybíráš projekty, do kterých investuješ svůj čas jako fotograf-dokumentarista?

KC: Už před FAMU jsem studoval sociálně-právní nástavbu. A nebylo to náhodou. Nejen zachycení lidí a okamžiků, ale i sociální témata jsou mi blízká.
Prostředí nemocnice může na první pohled působit neveselé – zvlášť dětské nemocnice. Ale právě tam může díky práci Loutek v nemocnici vzniknout něco nečekaného. A to je pro mě jako fotografa výzva. Říkal jsem si, že by se tam dalo vyfotografovat něco dobrého. Něco z té pozitivní energie, kterou Loutky přinášejí. Bylo to téma, které mi nebylo úplně známé. A právě proto mě přitahovalo. A to, že je pro fotografa zajímavé téma, se potvrdilo.

JM: Pamatuješ si na první návštěvu nemocnice s námi? Co jsi čekal a co tě překvapilo?

KC: Nepamatuji si konkrétní první moment. Ale pamatuji si ten pocit. Překvapilo mě, jak rychle a dobře to funguje. Myslel jsem si, že navázání kontaktu s pacientem bude trvat déle. Že potrvá, než si příchozí získají důvěru dětí a rodičů. Ale lidé z Loutek v devadesáti procentech případů vědí hned, jak na to. Vědí, jak mluvit, co nabídnout, jak rychle překonat komunikační bariéru a dostat dítě do hry. A funguje to nejen u dětí, ale i u seniorů, i v hospicích. Překvapilo mě také, jak často se hraje. Původně jsem si myslel, že chodíte jednou týdně do nějaké nemocnice. A ono se něco děje prakticky každý den. Postupně jsem si uvědomil i to, jak velká organizace vlastně jste. Myslel jsem si, že jde o jednu dvě skupiny. A najednou zjistíš, že je to přes třicet lidí a práce po celé republice.

JM: V čem je pro tebe toto prostředí jiné než ostatní, které jsi fotografoval?

KC: Stejné to určitě není. Jiné je tím, že i když prostředí není veselé, převládá tam pozitivní náboj. A to u mezních situací, které jsem fotografoval, často nebývá. Je fascinující, jak děti najednou ožijí. Jsou vytrženy ze stereotypu. Totéž platí pro seniory. Přijdeš někam, kde to na první pohled nevypadá pozitivně. Někdo leží unavený na posteli, možná na konci životní cesty. A přesto tam převládne něco dobrého.

JM: Co je pro tebe při dokumentární fotografii nejcennější?

KC: Emoce. A zároveň obrazová kvalita. Ne všechno, co ve skutečnosti funguje silně, funguje i na fotografii. Ve skutečnosti může být situace plná hudby, slov a gest. Ale na snímku zůstanou jen dvě postavy a mezi nimi prázdno. Snažím se, aby tam bylo čitelné napětí, vztah, energie. Aby tam byl přesah. Aby to nebylo jen konstatování situace, ale aby v tom bylo možné číst víc. A u Loutek je tím přesahem i proměna atmosféry v nemocničním prostředí.