Vzpomínka na Sabinu Langerovou

Sedmdesáté páté narozeniny by oslavila SABINA LANGEROVÁ, autorka, dramaturgyně, ředitelka divadla, herečka, galeristka a občanská aktivistka.

Narodila se 29. 6. 1951 v Karlových Varech, zemřela 31. 12. 2024 v Plzni. 

Vyrůstala v Praze v silně protikomunisticky smýšlející rodině. Z politických důvodů se nedostala na gymnázium, takže vystudovala střední ekonomickou školu a pracovala zpočátku jako sekretářka. Přitahovalo ji divadlo, navštěvovala režijní kurzy pod hlavičkou Středočeského krajského kulturního střediska a režijní kurzy na Jiráskově Hronově. Dálkově vystudovala dramaturgii na DAMU, kterou absolvovovala v r. 1990.

Postupně působila v řadě kulturních institucí a divadel. Autorsky se podílela například na slavné scénické koláži Res publica v Realistickém divadle (1988 – 1992), spolupracovala s Divadlem za branou II. (1992 – 1994). V Divadle v Řeznické (1993 – 1996) byla nejen ředitelkou, ale také autorkou a režisérkou řady alternativních projektů.

„…Nemůžu říci, že jsme scéna nějak výrazně profilovaná, není pro nás prvořadé, abychom se zaměřovali na určitý typ divadla. Musím přiznat, že odoláváme, a někdy velmi neradi, náporu zájmu ze strany divadelních skupin, herců, režisérů, kteří by u nás chtěli hrát svá představení. Samozřejmě, že si vybíráme – víme, že jsme atraktivní scéna a leckdo už se vyznal z velkého zaujetí tímto černým prostorem, ale jsme divadlo otevřené, a naší povinností je zejména pomáhat mladým divadelníkům, aby si zde vyzkoušeli vše, co s sebou divadlo nese. Oproti minulým sezónám se snažíme vytvářet příležitosti i pro atypická představení, jako je pantomima, monodramata, klauniáda, výtvarné divadlo…“ (O Divadle v Řeznické v rubrice Osobnost, PRO, 4.8. 1994)

Po založení Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU se stala asistentkou a tajemnicí prof. Ivana Vyskočila.

Byla jedním z nejaktivnějších členů slavného amatérského divadla Lampa. V Lampě a později na většině projektů pracovala se svým mužem, režisérem Jiřím Langerem (1947–2020). Spolu na začátku nového tisíciletí odešli do Jindřichova Hradce, kde restituovali slavný Langrův dům. Mohutně rozčeřili tamní kulturní vody: v Langrově domě vybudovali galerii Inspirace, začali pořádat výstavy, koncerty, divadelní představení. Stali se kulturní duší města.

 „…Já občas říkám, že ve starým Egyptě byla náplava to nejúrodnější, co tam bylo,“ pronesla jaksi mimochodem paní Sabina Langerová, opřena o cosi jako malý barpult v zadní části galerie, kterou s manželem provozují na jindřichohradeckém náměstí. Paní Langerová se tváří trochu jako Buddha, takže proměny její mysli nejlépe odpozorujete z odlišného sklonu obočí v nehybné tváři. Jestli jsem pozoroval dobře, myslela tuhle větu spíš jako vtip…“ (Tomáš Feřtek: Náplava, Reflex, 6. 10. 2005)

Po celou dobu byla také autorsky činná, připravila mnoho pořadů pro Český rozhlas, napsala dvě knihy, vztahující se k Jindřichovu Hradci; Žahúři v Jindřichově Hradci (2012) a Svatá pole v Jindřichově Hradci (2017).

„…O historii domu a historii města se zajímám proto, že žiji v domě, který je historicky velmi cenný. Dějinami tady prošla spousta příbuzných rodiny mého manžela. Proto je pro mě historie alfou a omegou zdejšího života. Věnovala jsem jí také svou první knihu, byť to bylo přes gastronomii. Nazvala jsem ji Žahúři v Jindřichově Hradci, protože mě nesmírně oslovilo názvosloví krajinných specialit. Fascinovalo mě, že se některá jídla našich praprapraprababiček vaří dodnes pod stejnými jmény Před několika lety jsem jako svou druhou knihu napsala Svatá pole v Jindřichově Hradci, což je kniha o historii zdejší lokality z hlediska hřbitovů – zaniklých, nenalezených i současných. S tím je spojená historie špitálů. Zároveň k tomu je v knize i problematika vojenských průtahů městem, v podstatě je to historie všedního dne Jindřichohradečáků minulých století…“ (Sabina Langerová: Historie je pro mě alfou i omegou, Jindřichohradecký týden, 29. 5. 2019)

Sabina od roku 2010 působila jako zastupitelka města Jindřichův Hradec, později jako radní.

Tento výčet zdaleka nezachycuje všechny její aktivity, Sabina byla mimořádně pracovitá a zároveň skromná. Nezajímala jí jakákoliv sebepropagace, takže i když měla její práce i osobnost značný vliv na část divadelního světa, ona sama se držela vždycky v pozadí.

I proto je skvělé, že její vzpomínky jsou zachyceny v projektu Divadelního ústavu Orální historie českého divadla. Rozhovor s ní si můžete poslechnout ve studovně Divadelního ústavu. Protokol rozhovoru naleznete zde.

Více k divadelním inscenacím, na kterých se podílela nebo v nich účinkovala, naleznete ve Virtuální studovně Divadelního ústavu. Ve studovně DÚjsou k nahlédnutí digitalizované dokumenty: programy, fotografie, recenze.